Sedím totiž ve třídě Střední zdravotnické školy v Kolíně, odkud máme za chvilku vyrazit na Květinový den. „No a navíc uděláme dobrou věc,“ dodává jedna dívka. Ta je ale z vedlejší třídy, hrozil jí totiž jiný předmět, který se mi ani nepodařilo vyslovit. „To je o prášcích,“ vysvětluje mi, „ale venku je pěkně a teplo, raději vyrazíme konat dobro!“ směje se.

O chvilku později do třídy vcházejí dvě pracovnicekrajské hygienické stanice, rozdávají trička, kasičky, letáky a květiny. Následuje krátká instruktáž, o čem Květinový den vůbec je: jde o upozorňování na prevenci rakoviny.

Děvčata nejsou ze žlutého stejnokroje skládajícího se z potištěného trička a kabelky příliš nadšená. Letošní „druhandy“ jsou totiž parádnice, které si dávají na módě záležet: tričko o několik čísel větší pro ně není zrovna ideální. Hořkou pilulku stejnokroje ale nakonec polykají, až to v celé třídě žlutě svítí.

Rozchod je krátce po půl deváté, v půl dvanácté mají být studenti zpátky s prodanou stovkou srdíček. „Jedno stojí dvacet korun, kdyby vám někdo chtěl dávat více, nebraňte se,“ zní instrukce. To nejsou veškeré rady. „Pokud jdete do oficiální instituce, ptejte se, jestli tam můžete prodávat,“ radí jim pracovnice.

Není mi jasná jedna věc. „Pokud odmítnou, mají dívky poděkovat a odejít, nebo je zkusit přemluvit?“ ptám se. Před pár lety jsem totiž v obdobné akci ze školy také figuroval. A nikdy není pozdě na to zjistit, jestli jsem to náhodou nedělal špatně. „S úsměvem na rtech se lze zeptat ještě jednou,“ zni odpověď.

Jakmile jsou podepsané plné moci k vybírání a vyplněné identifikační kartičky, vydáváme se na první stanoviště: na kolínskou polikliniku.


„Důchodcům z kapes neberte!“


Poliklinika je hodně vytíženým místem, lidé navíc o kytičkách vědí, kupují jak zběsilí. Děvčata vysvětlují, o co jde, ale příliš práce s lidmi nemají. Problém ale nastává, když se vydáváme ke skupince lidí čekajících před oční ordinací.

Jedna seniorka nám totiž hned vykládá, co si o celé akci myslí. „Jděte za Kalouskem a takovejma, ty maj tolik peněz, až mají konta ve Švýcarsku. Nám důchodcům z kapes peníze neberte!“ rozčiluje se. Jenže jejímu názoru stále není konec. „Manžel trpěl půl roku s rakovinou a stálo nás to spoustu peněz, sedmnáct set z jeho důchodu, teď akorát živořím. A vy chcete peníze?“ říká až příliš důrazně.

S děvčaty usuzujeme, že tady pro charitu asi pšenka příliš nepokvete. Takticky se stahujeme zpátky. „Že se nestyděj,“ slyším, jak odcházíme.
Další čekárny jsou ale přívětivější. Lidé se s námi dokonce dělí o své životní příběhy. „Maminka měla rakovinu prsu, ale dostala se z toho. To víte, že ráda přispěji,“ říká jedna mladá žena.

Poslední zastávka na poliklinice je v nejvyšším patře, kde několik pacientů čeká před ordinací. Podle plakátů na zdech jsou pacienti srdcaři, které řeší různé problémy. Narážíme ale na problém, potencionální zájemci mají problém se sluchem. Nakonec ale tyto trable překonáváme.
Sedící senior se místo květiny ale dožaduje piva. „Stačil by ležák,“ tvrdí. „To nemáme, jenom květiny,“ trpělivě odpovídají dívky. „Tak to nic,“ odmávl je rukou pán. „Já mám žízeň,“ vysvětluje.

Jedna ze seniorek mě prosí, abych jí květinu připnul. Mám ale jisté obavy ohledně své šikovnosti s ostrými předměty. „Já bych to raději nechal tady na slečně, ta nikoho ještě nebodla,“ říkám s úsměvem. „No jo, když je chlap k ničemu, tak ho musí zastat ženská!“ kontruje důchodkyně.
Návštěva polikliniky je za hodinku u konce, vydáváme se na Střední průmyslovou školu v Kolíně. Děvčata tam totiž prý mají kamarády, kteří nákup květiny slíbili.


Mezi kamarády to jde snadno


Dostat se do školy coby oficiální organizace, kde by to mohl být podle instruktorek problém, je celkem snadné. Dívky se chtějí identifikovat v ředitelně, prý to není nutné, dobře ví, o jakou akci jde. Přesto na tom trvají.

Mezi kamarády se květiny doslova ztrácí z archu, na kterém jsou připnuty. Někteří sice „nemají peníze“, ale jsou to vyloženě výjimky. Květinu si dokonce kupují i někteří učitelé.

Dívky po téhle zastávce vymýšlejí, kam dál. Nakonec vítězí náměstí, zbývá totiž nějakých dvacet pět květinek. „Ty se musí prodat hned,“ říkají si studentky.


„Na náměstí nám už prodali“


Jdeme přes park, děvčata míří ke skupince osob sedících po lavičkách, pod nohami mají plno prázdných lahví od piva. „Jste si jisty, že ti mladíci jsou dobrá cílová skupina?“ ptám se studentek.

Ukazuje se, že moje obavy byly opodstatněné. „Nepřispěju,“ odpověděl stručně a výstižně potetovaný mladík. „Pivo, na to prachy dám, ale na charitu ne,“ vysvětluje prostě. Vydáváme se tedy směrem na náměstí. Občas se někdo sám přihlásí, že už květinu má.

Náměstí ale bylo epicentrem charity, hodně lidí už bylo požádáno o příspěvek. „Už nám tady prodali vaši kolegové,“ slýcháme. I přesto ale poslední dávka kytiček mizí.

Zbývá se tedy vrátit do školy a odevzdat zabezpečené kasičky. A jít domů s vědomím, že akce třeba někomu pomůže…