To není zrovna zanedbatelný počet kroků, které budete muset udělat. Je to ale doopravdy překážka?

Vaši fyzičku ale takový horolezecký výkon příliš nepotrápí. Na mysli budete mít totiž jiné starosti. Třeba nepodívat se dolů.

Pro někoho by to mohlo být značně demotivující.

„Tak jdeme,“ řekla osmnáctiletá studentka Terezie Spudilová, která souhlasila, že nás po zvonici provede. Jakmile rozsvítila světla na temném schodišti a ozářila chladný kámen, výstup nahoru získal úplně novou perspektivu.

Pokud zvonice vypadá venku jako vysoká, pohled na kamenné stěny obtočené dřevěným schodištěm takový dojem ještě umocní.
Terezie mě však uklidňovala, že schodiště je naprosto bezpečné. „Stalo se tady někomu něco?“ ptám se trochu bojácně. Pád dolů by asi chvilku trval.
Prý ale ne. Trochu mě taková zpráva uklidnila. Pokračujeme tedy nahoru.

Po několika desítkách schodů se objevuje samotné srdce věže. Přesněji řečeno, hned několik. Obrovské zvony visí v klidu na rozsáhlé konstrukci a jenom čekají, kdy zazvoní. Na zdi v úrovni zvonů je také kamenný nápis s přesným datem, kdy se ve věži narodil syn kolínského hlásného. V pozadí se krčí i malé zvonečky. Terezie Spudilová ale nekompromisně zakázala na ně zazvonit.

Zbývá vykročit pár posledních stupňů, aby člověk stanul na vrchu zvonice.
A zkazky o výhledu skutečně nepřeháněly.

Celý Kolín jako by měl divák na dlani, se všemi zákoutími a obyvateli coby mravenci. Člověk se nemůže nabažit pohledu na město z ptačí perspektivy.
Po chvilce zbývá už jenom cesta dolů. Ale ta jde snadněji. Kdo by se po takovém úžasném rozhledu bál výšek?