Rockovou káru táhne dál kytarista, zpěvák, skladatel, textař a duše Katapultu Olda Říha, který se obklopil mladými muzikanty, baskytaristou Andy Budkou a bubeníkem Ondřejem Timplem a opět vyrazil na rockové štace. Zastavil se i v kolínském Městském společenském domě.

Každým coulem profesionál Říha neustále posouval dobu příjezdu, až se i s aparaturou objevil před kulturákem už v půl deváté ráno. „Nemáme rádi stres s ucpanými silnicemi, pracujeme rádi v klidu," vysvětloval ve chvíli, kdy ještě netušil, že na chodníku zaparkované jejich Iveco se stane trnem v oku strážníků městské policie zajišťující hladký průběh návštěvy Kolína prezidentem Milošem Zemanem.

„Žádný prezident na světě nebude ničit moji práci," rozčiloval se Říha, ale nakonec se vše vysvětlilo.

Patnáct minut po devatenácté hodině, kdy už deset minut hraje z reproduktorů intro, se přidávají do reprodukované hudby muzikanti a fanoušci jsou okamžitě ve varu – Pořádnej beat a Až, o které se při jejím vzniku všichni domnívali, o jak vzdálené budoucnosti se v ní zpívá, obstaraly rozjezd.

O hodně hubenější Říha než při poslední návštěvě před třemi roky běhá po pódiu, skáče na basové bedny, podává si ruce s publikem, řádí. Na pódiu jsou jen bicí, odposlechy a několik propojených hlav a reproduktorů marshallů. Žádné kelímky s pivem, lahve a balast.

„Já to nesnáším, když děláme nějaký festival, tak jsem vždycky nepříčetný, když muzikant přijde na pódium s pivem a postaví si ho na zesilovač nebo bicí," řekl k tomu po koncertě Olda Říha.

K publiku poprvé promluví někdy po šesté písničce. „Jsem rád, že jste se vykašlali na volby, roztrhali noviny a časopisy, vypnuli televizi, sežrali lístky na Olympic a přišli sem na nás. My vám za to uděláme hezký večer," pobavil ty, kteří věděli, že ve stejnou dobu se v nedalekém divadle odehrává koncert kapely Olympic. Nakonec na obě kapely přišlo zhruba stejně fanoušků.

Koncert je součástí turné nazvaného 50 let hraju rock, v němž Říha rekapituluje svůj muzikantský život stejným počtem koncertů po republice a také se vrací k hudebním kořenům.
„Jsou to ty úžasné bluesové akordy, které to všechno začaly," vyznal se a písničkami vzpomněl na Waldemara Matušku, Boba Dylana či Rollig Stones.

Což byla sice hezká nostalgická zastávka, ale více mrazilo v zádech a slzy se draly do očí, když sál téměř sám odzpíval Já nesnídám sám, Blues nebo Vojín XY, pomalé balady, které zlidověly a neobejde se bez nich žádný táborák či mejdan.

V publiku si je vedle sebe zpívali před bariérami si koncert společně užívající čtyřicetiletý otec se synem, zhruba osmiletý syn na ramenou jiného tatínka a v publiku se sešlá pestrá společnost sahající od ředitele kolínské nemocnice i jeho primáře, přes bývalého poslance, několik fotbalových trenérů na různých úrovních, učitelek středních i mateřských škol a mnoha dalších výborně se bavících fanoušků různých generací a sociálních skupin.

Došlo i na Růže krepový, prehistorické písničky Lesní manekýn, Stovky hotelů nebo Hlupák váhá a Někdy příště tradičně ukončila koncert, čemuž pochopitelně nikdo v sále nevěřil.

Bubeník Ondra v přídavku zazpíval s mikrofonem v ruce bez bicích dojemné Oči, přišla ještě smutnější Smutná nevěsta a nepřekonatelné Vlaky v hlavě. Na závěrečnou Made In Rock pozval Říha na pódium i techniky, proběhl se mezi lidmi v sále s kytarou a to už byl definitivní konec. Na minutu přesně po dvou a půl hodinách – přesně jak sliboval.

Zdeněk Hejduk