Už předsíň jasně napovídá, že vše co je uvnitř k vidění souvisí se železnicí. A ihned u pokladny se to každému návštěvníkovi potvrdí. Lístky, které dostanete při placení totiž nápadně připomínají doby minulé. Jde totiž o staré jízdenky na vlak, které se ještě tehdy štípaly klasickými kleštěmi. Takže pokud budete chtít, můžete mít svou vstupenku jízdenku i platně zkontrolovanou.

První místnost, kde je několik modelových kolejišť není nijak rozlehlá, přesto je v ní k vidění spousta věcí, spousta vláčků a kolejí.

„Vláčků je tu strašná spousta," potvrzuje jeden z členů sdružení železničních modelářů Jaroslav Eichler. Podle jeho slov se v klubových místnostech nachází mnoho stovek metrů kolejí. A co rarity jsou tu nějaké? „Je těžké definovat, co je rarita. De facto jsou všechna ta kolejiště raritou, protože každé je unikátní," řekl Eichler.

Raritou jsou ale jistě modely vyráběné v NDR v 60. a 70. letech.

Další velkou raritou ve vlastnictví klubu či jednoho z jejích členů je kovový vláček vyráběný v sovětském svazu. „Zkuste si ho potěžkat, je opravdu těžký," navrhl Jaroslav Eichler a ihned vysvětlil důvod. Ačkoli se jednalo o dětskou hračku, byla absolutně nedostupná. Souprava čítající osobní a nákladní vlaky, ale také nádraží, totiž tehdy stála údajně tři průměrné platy.

A jak se dostala tato kdysi nedostupná rarita do spárů pečeckých modelářů? „Jeden z našich členů pochází právě ze sovětského svazu, proto to tu máme," vysvětlil Jaroslav Eichler.

Další zajímavostí je vlak, který jezdí u stropu. Tedy na kolejišti jen několik centimetrů od stropu. Podle Jaroslava Eichlera jde o železnici od Merkuru, která je v měřítku nula.

Zajímavý pro návštěvníky, hlavně ty dětské, je rozhodně fakt, že mašinka má v sobě ukrytou kameru. Na obrazovce pak návštěvníci vidí místnost z ptačí perspektivy.

„Když je tu málo lidí, děti tady stojí a mávají na sebe," prozradil Eichler.

„Raritou jsou i tady ty dva kufříky," ukazoval Eichler na železnice zabalené na cesty. „Vymyslel to Franta Pašek, jeden z našich členů, nikoho předtím nenapadlo udělat železniční model ve starém kufru," konstatoval Eichler.

V první místnosti je kromě záběrů z kamery k vidění také puštěný film. Jde v něm o švýcarské železnice. „Jsme fandové švýcarských úzkorozchodek," vysvětlil Eichler, proč zrovna dokumenty ze Švýcarska.

S výstavou pomáhali i mladí

Naproti televizi stojí jeden z mladých modelářů, který řídí trať v Posázaví, tedy tom fiktivním, jak vysvětlil Eichler. „Nejmladší členové klubu nám tu o výstavách pomáhají," řekl. Podle jeho slov zrovna tento hoch řídil dopravu u kolejiště, které by mělo být fiktivním pohledem na Sázavu.

Nejoblíbenější v této místnosti je však zdánlivě obyčejná dráha pro děti. Je dřevěná a vláčky po ní musíte tahat ručně to je však to, co se nejmenším návštěvníkům tolik líbí.

Cestou do druhé a větší místnosti Jaroslav Eichler ukazuje na dveře po pravé straně. „Tady se připravuje workshop," řekl. Ten minulý byl prý například o pravidlech z reálné dopravy. Cílem bylo nadšence z řad laiků naučit základy, tak aby se vyvarovaly největším chybám. „Když to přeženu, tak aby třeba vlaky nejezdily na červenou," uvedl jednoduchý příklad Eichler.

To už ale plynule přešel do minishopu. Ten je určen každému nadšenci, hlavně ale těm opravdu velikým.

Jak napovídají ceny opravdu ojedinělých modelů vláčků, pro děti se tyto hračky nekupují.

„Teď trochu odbočím od tématu," pronesl Jaroslav Eichler a ihned pokračoval. Ve sbírce klubu se totiž nenacházejí jen mašinky a koleje.

Vášní Jaroslava Eichlera jsou totiž také hodiny od Pragotronu. V místnosti jsou pak k vidění hodiny, které bývaly ve školách, ale také samozřejmě nádražní.

Vyzkoušet funkci mohly i děti

Kousek dál stojí samostatné kolejiště, které není nijak modelářsky upravené. „To je tu pro děti, aby si mohly jezdit. Zkusit, jak to funguje," prozradil Eichler funkci těchto kolejí.

Trochu upozaděné je zatím nedodělané kolejiště ve výklenku místnosti. „Jde o soukromé kolejiště, které se teprve buduje," okomentoval stav modelu Eichler. Prý půjde o digitalizované kolejiště.

To už ale dodal, že u modelařiny je vlastně cesta cílem. Nejde o to model dodělat. Každý ten svůj neustále předělává a vylepšuje. A samozřejmě si u toho nechá pomoci od kolegů. „Nikdo neumíme dobře všechno. Někdo má krajinné vnímání, jiný technické znalosti či znalosti elektrotechniky," popsal Eichler.

Ve velké místnosti je ještě několik zajímavostí. „Třeba tady vzniká švýcarský model," ukazoval na rozdělanou práci jednoho ze svých kolegů Jaroslav Eichler. Podle jeho slov se právě tento model zdá spoustě lidí nesmyslný. Je na něm totiž spoustu viaduktů, ale také nespočetně zatáček. „Ve Švýcarsku to tak ale opravdu je," dodal.

Největší model v místnosti je klubový a je společnou prací několika párů rukou.

Najdete na něm krávy, které sklánějí hlavu pro trochu trávy a přitom bučí. V lesíku je obcující pár a muž se opravdu pohybuje. O kousek dál vychází kouř z komína továrny. „To začínají pracovat," řekl s úsměvem Eichler a dodal, že jde o model, který představuje povětšinou sedmdesátí léta, ačkoli někde jsou samozřejmě výchylky.

Modely jsou skutečně detailní

Na modelu najdete také autonehodu nebo vinný sklípek, ve kterém se v budoucnu postavičky budou hýbat. Sklenky totiž budou naklánět k ústům.

Kousek pod vinicí se opravuje silnice, auta tak jezdí na semafor přesně jako v opravdové dopravě. Autobusy zastavují na zastávkách a válec válcuje nový povrch vozovky.

Nedaleko je dělník, který drží v ruce sbíječku a po zmačknutí tlačítka na boku modelu se ozve autentický zvuk a figurka se pohybuje.

Kousek dál je k vidění pionýrský tábor a muž skákající bungee jumping. „Někdo říká, že je to oběšenec, to je na úhlu pohledu," prohodil Eichler. Každý si prý může některé scény vysvětlit podle svého.

Funkční dřevorubec kácí strom

Největší tahák je na konci celého modelu. Dřevorubec tu poráží strom. Ten se po chvíli opravdu skácí. Návštěvníci však nemusí čekat mnoho let, aby narostl nový. Po chvíli se model stromu totiž opět narovná.Vlak, který jezdí po kolejišti tohoto modelu má kameru v místě, kde sedí mašinfíra. Lidé tak na obrazovce vidí vše, co by na fiktivní trase viděli z pozice fíry.

Vedle tohoto nadmíru zajímavého modelu je chlouba jednoho z členů, který má rád tématiku druhé světové války a válečného Německa. Právě proto postavil model táboru SS z období protektorátu. Dal mu dokonce fiktivní název tábor Stuchlice. „Unikátní je hlavně to, že kolega si dělá veškeré modely sám, nekupuje je," řekl Eichler. Podle něj je to jeden z těch, který má krajinné cítění a baví ho zejména modeláž.