„Pomáhá také Jiřina Holubová ze sekretariátu, snacha paní tajemnice a jedna moje kamarádka, která na jaře šila roušky,“ doplnila Iveta Mikšíková a připojila poděkování pracovnicím hygienické stanice. „Nikdo z nás nemá představu, co všechno tam dámy mají na starost, pracují skutečně od rána do večera,“ popsala.

Než dobrovolnice nasadily sluchátka a zasedly k telefonům, prošly školením. Pracují buď přímo z budovy hygienické stanice, nebo trasují i z domova. „První hovory jsou zvláštní. Lidé samozřejmě nejsou nadšení, někteří jsou kontaktní, jiní zase nejsou sdílní říct všechno, co je potřeba, ale nakonec se s nimi domluvíme,“ popsala Mikšíková dojmy z nelehké práce.

Při této činnosti nejde jen o trasování, ale také o administrativu. S jedním člověkem se tak během celého procesu uskuteční tak sedm hovorů – vytrasování, odeslání na testy, zavedení do systému, kontaktování s praktickým lékařem. „Systém karantény je praktický, ale opravdu velmi náročný pro hygieniky,“ shrnula Iveta Mikšíková.

Hovory jsou různé. Stane se také, že dobrovolníci i hygienici dostanou od kontaktovaných vynadáno. Na některé pacienty zase musí být podle zkušeností Ivety Mikšíkové hygienici a dobrovolníci tvrdší. „Jsou to hlavně OSVČ, někdy už člověk musí použít zákon, hovor je monitorovaný. Ale nakonec spolupracují,“ podotkla místostarostka v roli dobrovolnice.

Úplně nejhorší hovory jsou pak ty, které odhalí tu nejsmutnější realitu. „Jeden den třeba hovoříte s člověkem, pak mu voláte druhý den a rodina vám řekne, že zemřel. Takových případů je dost. A nejsou to ročníky 1930, ale už třeba i 1950,“ přiblížila Mikšíková.

Jsou ale příjemnější telefonáty. Je spousta lidí, kteří volajícím poděkují za jejich snahu. Nejveselejší jsou pak ty, kdy už hygiena sděluje, že lidé mohou zpátky do pracovního procesu. Zvlášť mladí lidé jsou prý rádi, když už mohou vyrazit ven. Starší si zase rádi po telefonu popovídají, když se nemohou potkávat se svou rodinou.