Zanedlouho se již objevili dobově oblečení truchlící, kteří nesli „nebožtíka" – figurínu bojovníka Sigiswerta. Toho uložili na žároviště a příbuzní se postavili okolo něj.

Pičhora byla hojně zaplněna, když za zvuku bubnů začal hovořit svým silným hlasem kněz. Právě on svou řečí vyprovodil zesnulého na jeho poslední cestu. Pak přišla řada na tanečnice zahalené ve smutečním oděvu. Ty nejprve svému blízkému předaly své milodary a poté mu zatancovaly pohřební tanec.

Mohlo by se zdát, že pohřeb je tichá záležitost. Ne však v tomto případě. Tanec rozhodně tichý nebyl. Pak však nastala pieta, a to těsně před zapálením hranice. Kdo by čekal minutu ticha, mýlil by se. Po tom, co vyšlehly plameny, přerušil ticho výskot a rozlévání moku, Markomani se začali bavit na pohřební hostině.
Sigiswert by jistě chtěl, aby se jeho nejbližší a spolubojovníci na jeho poslední cestě bavili, namísto toho, aby truchlili.

„Líbilo se ti to?" ptala se jedna mladá maminka své dcerky Máji. „Takhle chodili oblékání lidé dlouho předtím, než jsi se narodila," vysvětlovala tříleté dívce. Ta už nezaujata programem měla pochopitelně jiné zájmy. Stejně tak jako ostatní. Většina zamířila k občerstvení. Vždyť k oslavám je přeci vyzvali sami Markomani.

Odpolednímu pohřbu podle starosty obce Milana Jíchy předcházel dopolední program pro pečeckou školu, se kterou Dobřichov spolupracuje. Historici se pro děti proměnili v Markomany a u germánského domu připravovali pohřební hostinu. Do činností pochopitelně zapojily také děti.

Podobná akce se na historické stezce nekonala poprvé a jistě ne naposledy. V minulém roce se žáci pečeckých pátých tříd vydali celou stezkou a poznávali například nástroje, které Markomani používali ve svém běžném životě. Předtím se tu uskutečnila módní přehlídka válečnického kmene.