„Možná tady budu trochu přešlapovat," začal trochu nezvykle svoji přednášku Marek Holeček. Vzápětí vysvětlil proč. „Byl jsem dneska běhat a upadl jsem."

Pak už se dostal k tomu, jak se vůbec k horolezectví dostal. První fotografie zachycovala jeho školní léta. Prý už v tu dobu byl hyperaktivní a lezl, kde mohl. „Když jsem tátovi skočil na auto a promáčkl kapotu, tak to byla poslední kapka," vzpomínal s úsměvem.

Pak se prý rozhodl, že nechá syna, aby svoji energii někde uplatnil. Tím ho přivedl k horolezectví.

Marek Holeček měl už odmala sny, kam by se chtěl podívat a měl samozřejmě také své vzory. Jak říká, táta v něm chtěl vzbudit strach. „Ten jsem samozřejmě také poznal," řekl. Podle jeho slov bylo silnější nutkání poznání a adrenalin, který mu bezesporu koluje v žilách.

Na Nanga Parbat byl již dvakrát a rozhodně se tam prý ještě vrátí. Přitom v roce 2011 se pokusil o sólový výstup na vrchol Nanga Parbat jižní Rupalskou stěnou. Výstup bohužel musel s ohledem na počasí vzdát pouhých osm set metrů pod vrcholem.

Všichni přítomní tiše pozorovali zajímavou projekci.

Na konci byl však čas na dotazy, horolezec odpověděl na všechny. Přednášku pak zakončil vylosováním tří výherců věcných cen. Šlo o sportovní oblečení, karabiny, ale také energeticky hodnotné potraviny.

Sudičky po mejdanu neboli Markův život na samém začátku

Byl sychravý listopad 1974, kdy jsem poprvé svým řevem oznámil světu, že se mnou může počítat a právě také od té doby se datuje, kdy chudáci rodiče začali stárnout dvojnásobně rychleji než běžní smrtelníci. Při pohledu časoprostorem nazpět nikterak nepřeháním. Již od batolete až do doby sebevědomého muže vstupujícího se vztyčenou hlavou a zády jak pravítko do prvního ročníku základní školy proběhlo díky mé důmyslné činnosti nespočet dramatických událostí ohrožující mé vlastní bytí, ale taktéž častokrát zvonila hrana i přilehlému okolí. Máma, která oddaně milovala své problematické dítě, dokázala nadevším s mateřskou láskou zavřít oči. Ovšem pragmatický otec pro zachování syna a nejspíš i pro obecné bezpečí nehodlal čekat, co se odehraje ve vrcholícím finále, ale začal konat. Nazveme jeden z jeho pokusů „vybití baterií". Fígl spočíval v naprostém vytěsnění mého volného času až do poslední setiny. Výslednicí snahy mělo být utahat nezbedné tělíčko až tak, aby večer padlo do postele a aspoň do druhého rána vypadalo jak zdechlina. Vše se dařilo se střídavými úspěchy. Nicméně díky tomu jsem se dostal k lezení už ve svých čtyřech letech a následně prošel řadou dalších sportů. Přitom sápavý vertikální pohyb měl především za úkol zprostředkovat v mých očích strach a bázeň z výšek. Vše zafungovalo, ale opačným směrem. Tímto dokládám jasný důkaz, že rodičovská touha odvrátit pozornost, respektive získat odpor k činnosti, případně věcem, se minula na kilometry svému cíli. (z webu Marka Holečka)

OTÁZKY PRO HOROLEZCE MARKA HOLEČKA

Člověk má obrovskou schopnost se adaptovat. Po nějakém čase mu zima nesnesitelná nepřijde, říká horolezec Holeček

Kolínsko -  Marek Holeček věnoval závěr své přednášky dotazům přítomných lidí, ti neváhali a ptali se na vše, co je zajímalo.

Je něco, co vás ve vysokých horách limituje?

Chuť, to je jasné. Chuť je jedna z prvních věcí, která vás limituje. Když je tak velká zima, která je prostě nesnesitelná, tak je důležité, stejně jako ve špatném počasí, snažit se ji nějak přetrpět. Zalézt do stanu, přežít tam tu zimu. Ono to za nějakou dobu odejde, to je jistota.

Jak se podle vás nejlépe připravíte na zimu?

Já mám na takovou metodu a té se držte. Je vyzkoušená, osvědčila se mi před lety. Když chcete jet někam na zimu a chcete tam být úspěšní a rychlí, tak je důležité se zimě předtím úplně vyhýbat. Když třeba teď v dubnu pojedu do Himálají, tak, když to dopadne dobře, se asi čtrnáct dní předtím jedu do Thajska prohřát.

Pak samozřejmě to skousnutí zimy ve výškách, je strašně individuální záležitost. Třeba ženy mají daleko horší prokrvování, co se týče končetin.

Co znamená, že jste si zatancovali čardáš na vrcholu Nanga Parbat?

Ono to možná v té nahrávce není moc slyšet, ale Zdenda (Zdeněk Hrubý horolezec, pozn. red.) tam na vršku zpíval nějakou svoji Macénku Macénku, takže ve finále já jsem to takhle přenesl, že jsme si to užili nahoře zatancovali čardáš.

Někde mám však i ty záběry, že opravdu tancujeme. Tu kameru jsem tam držel chvíli. Fičel velký vichr a byl poměrně chladivý. Bylo náročné vytáhnout už tak zmrzlou ruku z rukavice.

Čím nahoře natáčíte, fotoaparátem?

Ne ne, kamerou. Do televize pak musí být kvalitní záběry. Takže je to normální kamera, taková malinká. Je pořád pod bundou a neustále ji vyndávám. Natáčím jak z čistě sobeckého hlediska, abych se potom mohl dívat a taky, abych přivezl právě nějaké záběry pro vás.

Jeden ze základních zákonů filmování ve velkých výškách nebo extrémních podmínkách je rychlost. To se mě ptal Jirka Menzel, když se byl podívat na jedné výstavě: „Hele, jak to filmuješ?" No a já mu říkám: „Rychle, pane Menzele, rychle."

Potkal jste na horách nějakou lavinu?

Potkal, samozřejmě. Když ji vidíte z dálky, je to něco nádherného. Ale samozřejmě ta těžká místa, kde je nějaké nebezpečí, se snažíte přelézt co nejrychleji.

Jaká je nahoře zima? Myslím, zda víte, kolik je tam stupňů.

No, tak to mám přesně změřené (směje se). Ba ne, nemám to čím měřit. Mám hodinky, ale jsem líný se na ně koukat, jakmile sundám rukavici, ztrácím teplo.

Takhle, člověk má obrovskou schopnost se adaptovat, takže po nějakém čase mu ta nesnesitelná zima tak hrozná nepřijde. Samozřejmě každý je jiný, já prostě můžu říci, že to bylo snesitelné.

Můžeme mluvit třeba o 40 stupňových mrazech?

Jo, to asi ano, na tom vichru určitě (říká ležérně). To je strašná kláda. Obličej máte celý zachumlaný.

Čtyřicet stupňů, když to převedeme, tak je třeba dvacet stupňů mrazu a ten vichr. To se všechno sčítá.

Jak dlouho jste se zdrželi na vrcholu Nanga Parbat?

Tam jsme všehovšudy vydrželi asi pět minut. Ono tam není o co stát, protože je to vlastně jenom půl cesty, že jo? Člověk si neužije nějakou velkou radost.

Není to o tom, že už člověk nemusí někam dál, že to má konečně za sebou. Pořád je před vámi ještě ta část sejít dolů, která je docela náročná. Seběhnout ty čtyři kilometry dolů do údolí, je obrovský mazec.

Z čeho si vůbec nahoře vaříte?

Samozřejmě ze sněhu, vody je tam dost. Každý sníh se samozřejmě rozehřívá jinak dlouho. Když je prachový sníh, tak v podstatě máte z igelitky litr vody.

Když je to zmrzlý sníh nebo led, tak se bude rozpouštět úplně jinak.

A vodu jste po rozehřátí převařovali?

Nepřevařovali. Tam je voda naprosto v pořádku. Jediné, co jí chybí, jsou minerály. Ale ty my si přineseme s sebou.

Hlavně tam nejdeme na debužírovací výlet, víme, že to je limitující. Máme jídlo rozdělené na určitou dobu.

A jakých delikates si při výstupu užíváte? Co jíte?

Mně se osvědčila dětská krupička. Ta se rozpouští, je dostatečně narvaná energií, jednoduše se dá polknout. Není dráždivá na žaludek, je jednoduchá.

Nebo bramborová kaše, maximálně si ji špekem vylepšíme, aby to bylo chutnější. Stačí ji jen ohřát, nemusíte vařit. Šetříme čas i veškeré energie.

Kolik tak přibližně váží batoh, který nesete?

On moc neváží, většinu věcí totiž máte na sobě. Takže je tam vlastně jen jídlo a stan. Ten máš malý stan váží asi šestnáct set gramů. A spacáky, to je takové placebo, to má asi osm set gramů.