A právě to byl pro něj podnět k tomu, aby opustil sedavé zaměstnání, stal se osobním trenérem a zařídil si v Kolíně vlastní fitness centrum Tvůj Gym.

Jak vám lékaři přišli na Bechtěrevovu nemoc?
Měl jsem dlouhodobé problémy. Od patnácti let jsem měl problémy, kdy mě často píchalo v kyčli, bolest mi střílela dále do nohy. Nějakou dobu jsem chodil po doktorech, kde jsem se dost často setkal s názorem, že mi vlastně nic není, že to je jen nějaké přetížení. Tenkrát jsem hrál hokejbal, tak se to dost často spojovalo s tím. Časem se ale problémy začaly stupňovat, někdy jsem nemohl vylézt z postele bez cizí pomoci. V tu chvíli jsem začal mít i problémy s očima, s nemocí jsou spojené i záněty duhovky. Z očního jsem se tak dostal do revmatologického ústavu v Praze, kde mi pomocí dalších vyšetření stanovili diagnózu: Bechtěrevovu nemoc druhého stupně. Podle západní medicíny nevyléčitelná, autoimunitní, ale dá se ovlivnit spoustou věcí.

Jaká byla vaše první myšlenka, když jste se dozvěděl takovou zprávu?
Myšlenek bylo více. Dával jsem si ale předtím dohromady jedna a jedna sám. Vše tomu nasvědčovalo. Člověk si to najde na Internetu, ty příznaky. Akorát v tom byli lékaři trochu opatrnější. Když se nemoc dostane do posledního čtvrtého stadia, tak je neslučitelná s normálním životem, lidé mají páteř jako bambusovou tyč, jak zvápenatí, a končí v plném invalidním důchodu. Za tu dobu, co jsem změnil svůj život, tak se to daleko více zklidnilo a nepamatuji, že bych nemohl kvůli problémům vstát z postele. Řeším to i alternativní medicínou, která mi nyní dává velký smysl, ale třeba dříve bych tomu nevěřil. Ale to tak bývá, že co člověk nevyzkouší, tak tomu většinou nevěří.

Michalovi Pokornému je 33 let, pochází z Kolína. Vystudoval Střední průmyslovou školu v Kolíně, nyní působí jako trenér ve svém fitness centru Tvůj Gym v Kolíně.

Pro hodně lidí by asi bylo snadnější se vzdát – vy jste ale šel opačnou cestou, začal jste naopak sportovat. Kde se pro to vzala taková inspirace?
Nejzásadnější zjištění bylo, že jakékoliv sedavé zaměstnání mě bude ubíjet, že čím více bude páteř v klidu, tím se může urychlit postup onemocnění. Naopak pohyb může situaci dost ovlivnit, v dobrém slova smyslu, i zvrátit. První rozhodnutí bylo dát výpověď v práci. Měl jsem sedavé zaměstnání, do toho ještě cestování ve vlaku, to bylo denně 12 hodin sezení. V tu chvíli jsem se připravoval i na nějaké závody, tak jsem se rozhodl, že si udělám rekvalifikační kurz na osobního trenéra. Nyní dělám trenéra ve svém fitku.

Vyžaduje nemoc nějaké speciální cvičení?
Lékaři jako revmatologové nebo ortopedi doporučí rehabilitační cvičení, nebo třeba jógu. Neříkám, že to je špatně, naopak, myslím, že to je úžasná věc a lidé by se tomu měli věnovat. Já jsem se ale vydal cestou typicky sportovního tréninku v rámci přípravy na OCR závody, kterým se věnuji, což mi hodně lidí rozmlouvalo. Nemyslím, že by mi to nějak ubližovalo. Co je ale zásadní, to je věnovat se přirozenému pohybu a strečinku. Při něm se hodně pracuje s páteří a rozsahy, čím více pohybu, tím lépe. Ale to se bavíme o tom mém druhém stupni, pokud někdo trpí třetím a čtvrtým stupněm, tak by tam měl mít jiný přístup.

Jak do toho pasují extrémní závody typu Spartan Race?
Nedělají mi dobře otřesy. Vždy mi vymlouvali, že běh není úplně vhodný, kvůli došlapům v terénu, sbíhání kopců po kamenech, překážkám… Odběhal jsem pět let a nikdy jsem po závodě necítil, že by se mi stav zhoršil. Člověk je poté zmožený, ale to je tím, že je závod náročný, bolí vás svaly, klouby… To ale není kvůli Bechtěrevově chorobě. Po jakémkoliv závodě se cítím lépe, než když jsem celý den seděl v práci a hýbal se minimálně.

Napsal jste svůj příběh do úvodu knihy Spartan – Jak překonávat překážky a dosáhnout v životě maximálního úspěchu, ozval se vám někdo, že ho váš příběh inspiroval?
Lidé se ozvali, většinou chtěli dodat odvahu něco ve svém životě změnit. Také psali lidé, kteří řeší nějaký svůj zdravotní problém a říkali, že se v tom vidí. Udělalo mi to radost, kvůli tomu jsem tu předmluvu psal, byla to pro mě velká pocta. Často lidé rezignují, což si myslím, že je kapitulace na plné čáře. Když rezignujete v hlavě, tak tělo rezignuje také…