Hned ráno se návštěvníkům, hlavně jejich dětem, představil zpěvák Jiří Helekal s kouzelníkem Janem Susou, celý den hrála kapela Country Rodeo z Ústí nad Labem, zájemci se učili country tance v taneční škole Jitky Bonušové.

Celý den slovem provázel Honza Musil, kterého jak sám říká trampské mládí ho nijak nepoznamenalo a dokonale míjelo. Counrystylem však byla postižená jeho babička, která se zúčastnila kdejakého potlachu nebo trampské sleziny, byla aktivní členkou osady a Honza po ní ještě dnes má spoustu starých šelakových desek.

„Country vlastně znamená venkov a já na venkově žiji. Pod Řípem, kousek od Mělníka. Rád chodím Kokořínským dolem, je tam spousta míst, kde se můžete celý den toulat a nepotkáte živou duši. Na Podlipansko také jezdím docela často, najdou se tady stejné pustiny jako u nás a to jste ještě mnohem blíže k hlavnímu městu. Bydlí zde i řada kamarádů, někteří se sem přestěhovali třeba z druhého konce republiky. Potkám tady známého původně třeba z Brna a za chvilku klidně někoho od Chebu, prostě se tu soustřeďují lidé z celé republiky. Hlavně je tady krásná krajina od rovin po téměř horské terény.“

Na nejmenší návštěvníky čekaly rodeo býk, skákací hrad, srážedla, soutěže v malování na témě venkov, měli možnost přiučit se malování na obličej, mnozí se aktivně zapojili do soutěže o nejstylovější country oblečení.

V Kostelci bylo možné prohlédnout si i nefalšované trucky se kterými přijela rodina Polová z Hradešína, nabízela se i možnost svezení v legendárních terénních automobilech Hummer.

Významnou částí programu bylo udělení certifikátů Polabí-regionální produkt. „Jde vlastně o formu ocenění místních výrobců, kteří se co nejvíce zabývají ruční prácí, zohledňujeme i používání místních surovin,“ vysvětluje Iveta Minaříková z MAS Podllipansko. „Certifikát se vystavuje na dva roky, letos jsme vydali čtyři nové a pět starých obnovili. Nejde ale jen o symbolické hodnocení, vlastnictví certifikátu je i zárukou reklamy a propagace všech oceněných výrobců.“

Jednou ze staronových držitelek certifikátu je drátenice Lada Borská. K drátování dostala vlastně díky tomu, že když měla malé děti, jezdili s rodinou po hradech, zámcích a muzeích. V několika historických expozicích jí zaujaly ukázky práce starých dráteníků a začala uvažovat, že se o něco podobného pokusí také. Později objevila v Zadní Třebáni drátenickou školu kde pronikla do všech tajů drátenického řemesla.

„Někdy lidé nevěří, že je skutečně možné opravit třeba na dvě poloviny puklý pekáč z hlíny. Jde to, jen vědět jak a po zadrátování se nedivit, že nějakou dobu mírně prosakuje. Při sebepečlivějším mytí se do puklinky dostanou mikroskopické zbytky obsahu nádoby a spoj dokonale utěsní. Povedlo se mi třeba zadrátovat na dva kousky puklý hrnek na kafe a spolehlivě slouží do dnes.“

Většinu návštěvníků zaujaly intarzie dalšího oceněného Aloise Točíka. Ke tvorbě intarzií se dostal spletitými cestami. Vyučený kovář a podkovář prožil čtyřicet roků za volanty nákladních aut i autobusů. Kamarád, který se intarziím věnoval byl jeho prvním učitelem a pan Točík se projevil jako velmi snaživý a talentovaný žák. Když vozil v autobuse lyžaře na jednodenní výpravy do hor nikdy nejel bez svého nářadí, volné hodiny čekání trávil v autobuse nad dřevěnými dýhami.

Intarzie je dávný výtvarný obor pohybující se na hranici mezi řemeslem a uměním, obor který vyžaduje hlavně trpělivost, přesnost a pečlivost. Autor pracuje s dýhami nejrůznějších dřevin, podle šablony ostrými nožíky vyřezávají přesné obrysy jednotlivých dílkům, které je nutné sesadit do jakési negativní matrice a pod tlakem přilepit a nalisovat na podložku. Pan Točík vytváří vše od dekorativních obrazů přes nábytek, šachové stolky až po barevně vykládanou podlahu.

Pavel Pávek