Na výstavě v českobrodské Šatlavě bylpouze zlomek z jeho sbírky, celkově vlastní tři a půl tisíce autogramů, přesto se oproti některým jeho kolegům označuje za „žabaře“. Ve své sbírce má i takové osobnosti, jako byl např. Pepi Bican. „Ten se všude podepisoval jako Pepi, nevím o žádném podpisu, kde by se i přes různé žádosti podepsal jako Josef Bican. To snad měl jen v občance,“ popisuje Jiří Štork. Zajímá Vás, pro který z autogramů si musel dojet nejdál, nebo který autogram považuje za nejvzácnější? V následujícím rozhovoru se dozvíte i to jakým novoročním dárkem ho potěšil Lubomír Lipský.

Kdy jste se ke sbírání autogramů dostal? Asi to nebude otázka posledních pár let …
Otázka posledních pár let to skoro je, protože loni to bylo dvacet let, začínal jsem tedy v roce 1988. Od té doby mě to drží a jedu dál?

Jak jste se sbíráním začal?
Vždy jsem měl rád knížky a říkal jsem si, že když mám knížky, tak bych se chtěl něco dozvědět o autorovi, když se o něm něco dozvím, tak bych rád věděl jak se podepisuje … první můj autogram, který jsem sebral, byl podpis Ondřeje Neffa na autogramiádě v osmdesátém osmém v Karlíně.

Který z autogramů je na Vaší výstavě asi nejvzácnější?
Nejvzácnější autogram se nedá určit. Na výstavě jsou pouze spisovatelé a herci. Osobně to dál dělím na další zájmové okruhy, např. jako celek kultura a pak jsou zvlášť spisovatelé, herci, hudba, zpěv, výtvarníci a malíři. Dále také mám celek politika a skupina různí, ve které jsou další významní lidé, jako např. duchovní, cestovatelé, lékaři. Také mám sport, ale ten je u mě tak trochu doplňkový.

Existuje mezi sběrateli autogramů také nějaký Modrý Mauritius, jako mají filatelisté, který se špatně shání a stojí hodně?
Existuje. To jsou všichni světoví králové. Jak králové a královny, tak císaři mají protokolem zakázáno se podepisovat jen tak a mohou se podepisovat jen na oficiální listiny. Takže sehnat nějaký takový podpis je unikát, i když to se také stává. Například když dánská královna navštívila Českou republiku, tak šla do restaurace na večeři a oni ji tam poprosili, jestli by jim nenapsala zápis do pamětní knihy. Ona se tam zapsala, podpis tam byl a už ho má jeden z kolegů ve sbírce.


Na výstavě jsem viděl i zahraniční umělce, je to o to těžší získat autogram od někoho ze zahraničí než z Čech?
V současné době už ano. V minulosti to bylo tak nějak nastejno. Nejlepší období na získání podpisu od zahraničních umělců bylo kolem roku 1990, těsně po sametové revoluci, když zjistili, že se také o něco zajímáme. Takže to odepisovali spisovatelé, malíři, kosmonauti. Teď už je to horší, protože to chtějí zaplatit. Významnější už mají svoje sazby, takže odepíšou třeba: „Ano, ale pošlete třicet dolarů.“, nebo: „Pošlete něco na charitu.“. Dnes už tedy do toho zahrnují i peníze, ale tohle není koníček tak bohatých, i když do toho peníze začínají už také zasahovat, protože každý podpis už je nějak ohodnocený a některé podpisy teď už stojí tisíce. Např. Karel IV., to už si jen tak někdo nemůže dovolit.

Vzpomenete si na podpis pro který jste si musel dojet nejdál?
Nejdál? (zamyslí se) … To bude asi autogram paní ředitelky vikingského muzea v Koldingu v Dánsku.

Sebral jste všechny své autogramy sám, nebo je to podobné jako u jiných sběratelů, že kamarád někde je, potká tam někoho a přiveze Vám jeho autogram?
Jsem v Klubu sběratelů autogramů, který je i nadále československý. Řekli jsme si totiž, že když politici rozdělili stát, tak my kamarádi se dělit nebudeme, protože si nechceme trhat naše známosti. Samozřejmě je tam kolegialita a hlavně dlouholetí členové klubu si mezi sebou mění autogramy, nebo si je vozí.

Zapojila se do Vašeho sbírání i rodina?
Rodina to trpí, i když jeden vnuk, zdá se, že by se do toho mohl dát. Jinak to ale ostatní z rodiny berou jako, že si tatínek hraje.

Takže možná vnuk bude pokračovat ve Vaší sbírce …
Doufám. Hlavně aby to neskončilo někde v kontejneru, nebo na skládce, protože Werich, Voskovec, Horníček, to jsou lidé opravdu známí a jejich podpisy už jsou vzácnost. Doufám tedy, že se to nestane, aby to skončilo někde v koši.

Děláte si v klubu pomyslný žebříček, kdo má větší, nebo hodnotnější sbírku?
Do hodnoty to nebereme, protože to se nedá. To snad ani nikdo nepočítá, za kolik má doma podpisů. Počítá se ale, kolik kdo má podpisů. Na sobotní autogramiádě, kterou pořádal náš klub, byl hoch ze Slovenska, je to třicetiletý kolega, který sbírá asi od pěti let. Mezi námi je to určitě největší sběratel, troufám si říct, že i ve střední a možná i v celé Evropě. V současné době totiž vlastní 23 800 podpisů a stále přibývají další.

Vy jich máte kolik?
Oproti němu jsem strašný žabař. Mám jich asi 3 500, ale beru to tak, že to nechci hromadit za každou cenu, ale spíš se soustřeďuji na kvalitu a osobnosti s velkým O. Nejsem zastáncem toho, aby když někdo něco řekne v rádiu, tak že bych musel mít jeho podpis.

Na tomto pomyslném žebříčku jste asi kde?
Řekl bych, asi tak v polovině. Možná bych si mohl dovolit říci ve třech pětinách. Ale jsou tam i takoví, kteří mají dvanáct, patnáct tisíc. Ovšem tito sběratelé to nemají řazeny na arších s dalšími informacemi o podepsaném, ale mají to většinou abecedně v krabicích podle oboru činnosti.

Na výstavě se objevují spisovatelé a herci, můžete ale prozradit nějaké zajímavé úlovky z jiných odvětví? Třeba ze sportu?
Ze sportu mám zejména hokej a fotbal, což jsou v této republice nejpopulárnější sporty. Z fotbalu mám třeba Pelého, Pláničku a z hokeje Malečka nebo samozřejmě Jágra. Takovéto podpisy, jako je Jágr, Patera, Čech a Nedvěd, jsou mezi sběrateli většinou obyčejné, i když pro některé lidi mohou být tito lidé zajímaví. Osobně jsem moc chtěl mít podpisy všech prezidentů, takže mám podpisy všech prezidentů od Masaryka až po Klause.

Zmiňoval jste Pelého, jak se Vám ho podařilo získat?
Získal jsem ho od kamaráda výměnou. Už nevím, co jsem mu nabídl výměnou, ale třeba Pelého bych přirovnal ke třem takovým běžnějším podpisům. Takže se to dá takhle měnit něco vzácnějšího za méně vzácnějšího.

Podařilo se Vám nějaký podpis získat i kuriózním způsobem?
Nejkurióznější je vždy získat podpis přímo od osobnosti, být s ní a promluvit s ní. Jsou různé způsoby získání autogramů, jako např. dopisováním, výměnou, i koupí v antikvariátu. Osobně to pro mě bylo asi získání podpisu Dubčeka. Pásl jsem po němu už od začátku svého sbírání v roce 1988. Dvakrát jsem mu dokonce napsal dopis, ale nikdy neodepsal, protože jak pak všichni věděli, že dopisy se mu vůbec nedostávaly do rukou. Doma i v práci mě varovali, že to může být nebezpečné psát za komunistů Dubčekovi. Napsal jsem tedy Štrougalovi. Ten odepsal za tři dny, asi protože byl natěšený, že se může někomu podepsat. A v roce devadesát, poté co se to všechno zlomilo jsem se s Dubčekem i několikrát sešel a podpis získal. Takže to byl asi ten podpis, na který jsem se hodně těšil. Mezi další autogramy, po kterých jsem toužil byl např. Voskovec a Werich, poté jsem je chtěl doplnit ještě Ježkem, ale to už je mimořádný podpis. Nakonec jsem ho ale také získal. Jeden z našich čestných členů je Lubomír Lipský, který sbírá také podpisy. Jednou jsme s ním měli besedu, na kterou přinesl krabici s podpisy, které sbíral jako mladý kluk. Otevřel krabici a v ní měl asi třikrát Ježka. Tak jsem mu říkal, že bych Ježka moc chtěl. On říkal, že je to moc vzácný podpis. Toto se odehrálo někdy na podzim a na začátku ledna mi přišel dopis s textem: „Tak tady Vám posílám podpis Ježka.“. Byl jsem nadšený, že jsem od pana Lipského dostal Ježka.

Novoroční dárek od pana Lipského musí potěšit …
Určitě. Jsou to takové věci, které potěší a hlavně když se člověk s těmi lidmi setká … osobně jsem chtěl autogram Havla a dostal jsem jeho podpis už v začátcích od Ivana Klímy. Pak jsem se několikrát setkal. Mám jeho podpis na několika fotografiích a na žádné z nich není podpis vždy úplně stejný.

Martin Šnajdr