„Jsem zdravý, to je důležité, mám skvělou ženu, děti, vnoučata. Ale aby člověk úplně nezakrněl, musí něco dělat,“ říká s tím, že pět let učil na Střední podnikatelské škole Kolín, nyní dělá administrativní práci pro firmu, která staví nástavby na auta. A má spoustu koníčků…

Určitě k nim stále patří hasičina, jste starostou místního SDH… 
Srdíčko pořád klepe pro hasičinu. Když jsem skončil u profesionálních hasičů, přišel za mnou tehdejší starosta a připomněl mi můj slib, že poté budu kandidovat. Takže jsem v zastupitelstvu, už ve třetím, starám se o místní hasiče, jsem předsedou kontrolního výboru. U hasičů se dělá spousta věcí, opravila se hasičárna, koupila se dvě auta, vybavení. Je pěkné vidět, že městys své dobrovolné hasiče podporuje, nakupuje techniku, máme dýchací přístroje, radiostanici, teď usilujeme o koupi mobilní buňky. Máme malé hasiče, kteří dělají požární sport, scházíme se v klubovně, ale přece jen by se pro naše nejmladší hodila mobilní buňka. Ve výhledu městyse je stavba nové požární zbrojnice, stávající je nevyhovující, musíme vyjíždět bránou, i kvůli tomu se muselo koupit jiné auto, než jsme si představovali, abychom bránou projeli. Buňka by měla i další využití pro městys.

Z vernisáže výstavy Petra Štěpána.
Obrazy na ochozu českobrodského kostela: Petr Štěpán vystavuje třináct děl

Máte i další funkce u hasičů? 
Jsem ve výkonném výboru hasičů okresu Kolín, mám na starost Aktiv zasloužilých hasičů. Lidi, kteří v dobrovolné hasičině dlouho pracují, na sklonku své kariéry, po 65 letech, dostávají toto ocenění. Děláme pro ně akce, tito lidé pak vědí, že je o ně pořád zájem, že si okolí uvědomuje, že udělali spoustu práce. Jako vedoucí Aktivů Středočeského kraje jezdíme i po republice, abychom poznali, jak to dělají jinde, a musím říct, že se nemáme za co stydět, jak v okrese, tak v kraji. Na 1. dubna třeba chystáme setkání hasičů seniorů z Kolínska. Uskuteční se v Ovčárech. Titul zasloužený hasič má jen úzká skupina lidí, tohle je pro všechny starší hasiče vybrané jejich sbory. První takové setkání bylo v Klučově v sokolovně, moc se líbilo, další mělo být v Kostelci n. Č. l., ale dvakrát se odložilo kvůli covidu. Uskutečnilo se až vloni v létě. Do Ovčár nyní chystáme program, přijedou třeba hasiči ze Zibohlav, kteří před 50 lety získali titul na CTIF (Mezinárodní asociace hasičů a záchranářů – pozn. red.), samozřejmě bude muzika, vystoupí i ženy hasičky ze Tří Dvor.

S vaším jménem mám neodmyslitelně spjaté autoveterány. Kdysi jste říkal, že každému vnoučeti postavíte autoveterána. Dopadlo to tak? 
Ano, dopadlo. Mám pětadvacetiletého vnuka, který toho času končí studium práv, ale pro autoveterány není až tak úplně zapálený. Takže s autem zatím jezdím já. Malý vnuk je autoveterány posedlý, u jeho veteránu je dokončována celková repase, zatím se mnou leze pod autem a pomáhá mi. Vnučka už má auto připravené a těší se na něj. Máme to v rodině. Syn se se mnou pohybuje mezi veterány dlouho, jezdili jsme spolu na závody, teď na srazy, jezdí i manželka. Pro dceru vrtat se ve starých vercích jaksi není úplně záliba.

Strážníci zachránili papouška Terezku.
Ara Terezka uletěla do zahrádkářské kolonie na strom. Zachraňovali ji strážníci

Na závody už tedy nevyrážíte? 
S klukem jsme jezdili závody v Sosnové, kousek za Mladou Boleslaví. První jsme nikdy nebyli, umísťovali jsme se tak druzí, třetí. Syn řídil, já dělal mechanika a hlídal vnuka. Pak už si ale někteří účastníci začali soutěž plést se skutečným závoděním a my jsme nechtěli autíčko tak trápit, takže teď jezdíme jako diváci. Na závodech auto prostě dostává zabrat. Proto teď hlavně srazy.

A jaké je auto, se kterým jezdíte? 
Je to MG anglické výroby z roku 1972. Auto z dob módy, kdy se dělala vozidla s plátěnou střechou. Kdysi jsem měl starou Felicii s plátěnou střechou, tu jsem pak prodal. Původně jsem moc toužil po Mustangovi, ale na něj nebyly peníze. Nakonec jsem od kamaráda koupil toto bourané MG. V té době jsem ještě sloužil u hasičů, takže renovace mi trvala osm let. Až poté jsem s ním dokázal vyjet. Teď s ním kromě srazů vyrážíme třeba i s manželkou projet se a mít vítr ve vlasech. Ale musí být hezky. A předpoklad, že bude hezky. Jet se zataženou střechou, to můžete jet obyčejným autem. A samozřejmě do něj teče. Je to padesátileté auto… A člověku ani nevadí, když ho ten mrňous někde potrápí.

Josef Machka, rodák z Klášterní Skalice, oslavil v březnu své 100. narozeniny.
Josef Machka slavil 100. narozeniny. S přáním přijela i delegace z rodné Skalice

Stalo se to? 
Jistě. U veterána nikdy nevíte, jestli dojedete, ale i to je trochu adrenalin. Stalo se nám to dvakrát. Jednou jsme jeli na sraz do Plzně. Počasí bylo naprosto ideální a manželka najednou říká „Tady někde grilují, to je vůně, neměli bychom zastavit?“ Odpověděl jsem „Tak jo“. A jakmile jsem to vyslovil, auto přestalo jet. Do Plzně jsme se museli nechat odtáhnout. Ale opravilo se to a všechno dobře dopadlo. Pak jsme takhle jednou vyrazili na Moravu do vinného sklípku na sraz, Spanilá jízda byla na Slovensko, pak ještě do Rakouska a zpět. Cestou přes Slovensko jsem volal přátelům, že projíždíme okolo, a kamarád říká „Jestli se nezastavíš, tak ti praskne guma“. Zastavili jsme se, zdrželi se samozřejmě dlouho, Rakousko už jsme vypustili a cestou zpátky domů - porucha. Ne sice prasklá guma, jen vypadl jeden důležitý šroubek. Opravoval jsem to na silnici a musím říct, ke cti slovenských řidičů, že u nás zastavilo asi pět řidičů s nabídkou pomoci. Spolu s jedním z nich jsme to dali dohromady a v pořádku dojeli zpátky na místo srazu a pak do Červených Peček.

Zbývá čas ještě na další koníčky? 
Bydlíme v rodinném domě, kolem něj je stále práce. Rádi třeba vyjedeme do hor, buď na lyže nebo rekreačně na výlety. Prostě rekreační sport. A ona i taková procházka s naším německým ovčákem je někdy sportovní záležitost. Je to mladé, temperamentní zvíře, před dvěma lety jsme si ho vzali z velmi nedobrých podmínek, dnes je to náš miláček a mazel.