S Robertem Ficem jsme se během 25 let potkali a mluvili spolu mnohokrát. Vedle jednoho silvestra, kdy jsme si spolu v prvních minutách roku 2013 připíjeli v Primaciálním paláci v Bratislavě na dobrý nový rok, mi nejvíce utkvěl v paměti jeden dlouhý rozhovor. Vedli jsme ho spolu v únoru roku 2014, několik týdnů před prvním kolem prezidentských voleb.

Fico byl tehdy na absolutním vrcholu moci. Jeho Smer měl už dva roky sám o sobě většinu v parlamentu, Slovensko slušně prosperovalo a docela rychle se ekonomicky dotahovalo na Česko. Bylo v eurozóně a Robert Fico byl podruhé premiérem, fakticky neomezeným vládcem země.

Fico byl tak v pohodě, že si řekl, že bude prezidentem. A premiérskou funkci pustí někomu ze svého nejbližšího okolí. Víc než hodinu jsme tehdy spolu seděli v krásné, zlatem zářící místnosti barokního paláce, který byl v 17. století, kdy byla Bratislava hlavním městem Uher, sídlem arcibiskupa. Fico smířlivě a trpělivě vysvětloval, jak a proč se chce z politika změnit ve státníka.

„Rád bych nabídl vládě spolupráci v zahraničně politických otázkách, protože za ty roky v politice jsem si vybudoval doslova síť vztahů se státníky a politiky. A premiérovi bych nabídl, pokud by měl zájem, především spolupráci v evropské agendě, protože tam se cítím doma. Pokud by došlo k dohodě, tak bych rád zastupoval Slovensko na příslušných fórech Evropské unie,“ řekl mi tehdy Fico.

V jiné části rozhovoru vypočítával, koho zná za řekou Moravou. „V České republice mám velmi mnoho přátel. Je známé, že jsem měl výborné vztahy s panem Topolánkem, panem Fischerem, také s Jiřím Paroubkem,“ vyjmenoval.

Vražda Kuciaka odstartovala pád

Jenže Fico nakonec prezidentské volby nevyhrál. Ukázalo se totiž, že voliči Smeru, jejichž hlasy mu tehdy mohly stačit ke zvolení, ho zčásti nevolili. Přáli si, aby zůstal premiérem. A prezidentem se stal do té doby v politice se nevyskytující eurový multimilionář a prozápadní filantrop Andrej Kiska.

Tehdy začal Ficův sestup. Ten dostal rychlý spád po vraždě novináře Jána Kuciaka, Ficově nuceném odstoupení, předání moci Peteru Pellegrinimu a prohře ve volbách na počátku covidu zkraje roku 2020. Krátce po nich odešel ze strany Smer se skupinou poslanců Pellegrini, který si založil Hlas. Ficův Smer měl v průzkumech osm procent hlasů.

close Robert Fico info Zdroj: ČTK/AP/Olivier Matthys zoom_in Robert Fico

V zemi začala protikorupční smršť, která nakonec dospěla až k Ficovi, kterého před vazební věznicí zachránila jen poslanecká imunita a to, že ho parlament nevydal. I pro některé vládní poslance bylo poslání dvojnásobného premiéra do vězení přece jen příliš. Fico byl ale na lopatkách, zuřivě kolem sebe kopal a jeho dny se zdály být sečteny. Aspoň v politice. Ale po náročné operaci srdce i tak trochu fyzicky.

Vzbouřený postkomunista

Poprvé jsem o Robertu Ficovi slyšel v druhé polovině devadesátých let. V postkomunistické Straně demokratické levice se tento bývalý komunista, odborník na trestní právo, stal takovým osamoceným vzbouřencem.

Na rozdíl od své původní strany odmítl podporovat širokou demokratickou vládu Mikuláše Dzurindy. I když byl nezařazeným poslancem, stal se brzy nejpopulárnějším politikem v zemi.

Svůj Smer s pomocí skupiny podnikatelů založil v roce 1999 jako moderní západní levicovou stranu, která si brala za vzor německou SPD nebo britské labouristy. A o tři roky později doufal, že s moderním západně levicovým programem vyhraje volby. Dostal ale čtrnáct procent a skončil v opozici.

V roce 2006, kdy se druhá vláda reformátora Mikuláše Dzurindy dostala do křeče, už volby s 29 procenty vyhrál. Aby mohl vládnout, musel vzít do koalice skandály a autoritářstvím zatížené Hnutí za demokratické Slovensko Vladimíra Mečiara a Slovenskou národní stranu Jána Sloty. Aby udržel mezinárodní kredit takovéhoto kabinetu, nedostali Mečiar, ani Slota žádnou vládní funkci. A Ficova vláda dovedla zemi do eurozóny.

V roce 2012 přišel politický šok. Smer sice vyhrál s 28 procenty volby, ale koalice občanských stran v čele s premiérkou Ivetou Radičovou složila většinu. A poslala Fica do opozice. Ale jen na dva roky, protože přesně tolik trvalo, než se tato vláda rozpadla a byly předčasné volby.

V nich dosáhl Fico onoho zmíněného mimořádného úspěchu. Smer dostal 44 procent hlasů a měl jednobarevnou vládu. Na rozdíl od Viktora Orbána ale Fico postupoval umírněně, do kabinetu přizval odborníky a diplomaty, nechal žít veřejnoprávní Slovenskou televizi a vůbec se choval civilizovaně. V Evropě se stal uznávaným státníkem, Slovensko bylo na rozdíl od Česka s eurem v evropském integračním jádru a i v Praze měl všechny dveře otevřené.

A plánoval, že z náročné premiérské funkce si půjde „odpočinout“ do prezidentského paláce.

close Robert Kaliňák a Robert Fico info Zdroj: ČTK zoom_in Robert Kaliňák a Robert Fico

Jenže tento plán nevyšel. Fico vybojoval ještě jednu vládu, kde se mu povedl husarský kousek, když vedle sebe posadil v kabinetu maďarský Most-Híd a nacionalistickou Slovenskou národní stranu. Kupodivu to docela fungovalo. Ovšem pod hladinou už prorůstaly korupční vazby a politicko-podnikatelsko-soudní chobotnice začala ovládat stát. Vzpomínám dodnes, jak jsem tehdy dělal rozhovor s ministrem vnitra a dvojkou Smeru Robertem Kaliňákem, který mi ve chvíli, kdy už jsem vypnul mikrofon, říkal, že už vlastně nechce, aby Smer vládl i po dalších volbách. Možná to i jemu začalo tehdy přerůstat přes hlavu.

Pak přišla vražda novináře Jána Kuciaka a jeho dívky, obrovské demonstrace v ulicích, divoké, ale hojně publikované teorie spojující Fica s jeho údajnou milenkou a italskou mafií, která měla Kuciaka odpravit. Fico se stal objektem nenávisti, viníkem, nebo přinejmenším spoluviníkem. Premiér Peter Pellegrini ještě dotáhl zemi k řádným volbám. V nich Smer se ctí, ale jasně prohrál a brzy poté se strana rozpadla. Fico se do vraždy Kuciaka sice ukázal nenamočený, ale to mu nebylo nic platné.

Chaotická vláda protificovské koalice

Zbytek už známe. Chaotické vlády Igora Matoviče a jeho následovníků, protikorupční smršť, ale také covid, válka na Ukrajině a inflační krize. Fico ucítil šanci na návrat. Vyhlásil heslo „Ani náboj Ukrajině“, slíbil návrat klidu a sociálních jistot. To stačilo.

Když v sobotu Fico vyhrál volby, v neděli nad ránem se všichni v sídle Smeru opili. Hulákali sprosté narážky a zpívali z balkónu sídla strany. Mezi novináře přišel jen střízlivý Kaliňák, aby jim oznámil, že žádné vyjádření vítěze voleb v neděli nad ránem prostě nebude.

V neděli odpoledne už ale přišel mezi novináře Robert Fico takový, jakého jsem si ho pamatoval z února 2014. O skoro deset let starší, ale opět na vrcholu. Krok od své třetí premiérské funkce. S tváří hráče, který jasně vyhrál první set. A teď, v devětapadesáti, v tom druhém hraje na celkové vítězství. Svého životního Wimbledonu.