Brněnský rodák Georg Placzek a syn českých emigrantů Joseph A. Stiborik. Dva muži s českými kořeny, kteří se výjimečným způsobem zapsali do historie atomového věku. První z nich napomohl vzniku první atomové bomby na světě, druhý navedl na cíl bombardér, který ji svrhl. Útok na Hirošimu navždy poznamenal jejich životy, každému se však vepsal do osudu jinak.

Diktátoři nesmí být první, řekl fyzik

Georg Placzek se narodil 26. září 1905 v Brně jako nejstarší ze tří dětí Marianne, rozené Pollackové, a Alfreda Placzkových. Rodina žila střídavě v Brně a v Alexovicích u Ivančic, v česko-německém prostředí, které bylo v tomto kraji obvyklé. Alfred Placzek vlastnil od roku 1913 textilní továrnu Skene a Co. 

Georg měl podle původních otcových plánů v dospělosti továrnu převzít, brzy se však ukázalo, že talentovaného mladého muže láká více fyzika. Po absolvování Německého státního gymnázia v Brně vystudoval univerzitu ve Vídni a německou univerzitu v Praze, přičemž s vynikajícím prospěchem obhájil dizertační práci v oboru elektrostatiky v látkovém prostředí a složil dvě doktorské zkoušky.

Vedení továrny se tak chopil jeho mladší bratr Fritz a Georg se začal věnovat vědecké kariéře. Od roku 1932 do roku 1938 působil v ústavu pozdějšího nositele Nobelovy ceny Nielse Bohra v Kodani, kde se věnoval fyzice atomového jádra, zejména neutronů, objevených jen nedlouho předtím.

V roce 1936 publikoval spolu s Ottou Frischem práci, v níž jako první poukázali na roli izotopu U235, jenž později sehrál ve vývoji první atomové bomby a jaderného reaktoru zásadní roli.

Na základě pozvání ruského fyzika a matematika Lva Landaua navštívil Placzek dvakrát také Sovětský svaz (v letech 1933 a 1936), přičemž podruhé byl z této země pro své svobodomyslné názory vyhoštěn. Kritický byl i k německému nacismu, který vnímal o to citlivěji, že sám pocházel ze židovské podnikatelské rodiny. Právě zkušenosti s ruským i německým diktátorským režimem ho vedly, když později zamířil do řad týmu pracujícího na atomové bombě, protože byl bytostně přesvědčen, že tuto zbraň nesmějí diktátoři získat jako první.

Tragický osud rodiny vyústil v deprese

Konec 30. let byl bohužel spojen také s tragédií jeho rodiny, již si později velmi vyčítal. Nepodařilo se mu totiž přimět rodiče ani sourozence, aby před Hitlerem opustili Československo, což vedlo k jejich neodvratnému konci. Jeho bratr Fritz se po příchodu Němců zastřelil, jeho rodiče byli deportováni do Terezína, odkud se už nevrátili - otec Alfréd v Terezíně v roce 1942 zemřel, matka Marianne zahynula zřejmě během roku 1944 v Osvětimi, sestře Edith se stal osudný transport do Rigy v roce 1942.

Povraždění nejbližších příbuzných v koncentračních táborech mělo po válce neblahý vliv na Placzkovu psychiku - začal trpět hlubokými depresemi a opakovaně si vyčítal, že nebyl v naléhání na rodiče před válkou důslednější. 

Po vypuknutí války odjel Placzek do Spojených států a od roku 1943 začal působit v Montrealu ve vedení skupiny teoretických fyziků, pracujících na kanadském projektu atomové energie. Ještě v témže roce se tato skupina připojila k projektu Manhattan, což nebylo nic jiného než vývoj první atomové bomby. Placzek pracoval pro Manhattan nejdříve z Montrealu, v posledních měsících války však přicestoval přímo do Los Alamos, kde se kompletovala bomba. Dne 16. července 1945 se také zřejmě osobně zúčastnil i prvního pokusného jaderného výbuchu, k němuž došlo u Alamogorda v Novém Mexiku.

Jeho poválečný život nebyl příliš šťastný. Jeho šéf z projektu Manhattan Robert Oppenheimer čelil v letech mccarthyovské protikomunistické hysterie obvinění ze špionáže pro Sovětský svaz a na Placzka byl činěn nátlak, aby svědčil v jeho neprospěch. "Pánové, kdo si myslíte, že jsem?" odmítl tyto požadavky kategoricky československý fyzik.

Psychický stres se však negativně projevoval na jeho zdraví. V roce 1955 dostal možnost strávit akademický rok na univerzitě v Římě. Odjel tam, ale ještě v říjnu téhož roku nasedl na vlak do Curychu, údajně proto, aby v něm strávil víkend. Z Curychu se už nikdy nevrátil. V neděli 9. října 1955 v tomto městě zemřel, oficiálně na infarkt. Není však vyloučeno, že ze světa odešel i vlastní rukou. Byl nejvýznamnějším československým fyzikem poloviny 20. století.

Tichý introvert s touhou létat

Tichý a málomluvný Joseph Anton Stiborik se Placzkovi možná trochu podobal navenek neprůbojnou povahou. Nikdy se prý nesnažil budit veřejnou pozornost, přesto však v žádné historické publikaci popisující misi letadla Enola Gay nechybí jeho jméno.

Narodil se 21. prosince 1914 v Halletsville jako jedno ze čtyř dětí českých emigrantů Antonína Stiboříka a Cecílie Stiboříkové, rozené Najvarové, a spolu se třemi sestrami vyrůstal v Tayloru, kam se rodina přestěhovala. Jeho otec působil jako redaktor česky psaných krajanských novin v Grangeru. "Byl vlastenec. Když Hitler napadl Československo, cítil, že musí něco udělat," vzpomínala v roce 1984 jeho sestra Cecilia. 

"Joe", jak mu říkali jeho blízcí, se původně toužil stát pilotem, ale do letecké školy ho ze zdravotních důvodů opakovaně nepřijali - byl totiž barvoslepý. "V říjnu roku 1942 se proto dobrovolně přihlásil do armádního leteckého sboru, odkud ho poslali do školy radistů," uvedla pro list Temple Daily Telegram jeho dcera Stephanie Reevesová. Nakonec dosáhl hodnosti seržanta.

Během výcviku na Floridě se Stiborik setkal s plukovníkem Paulem Tibbetsem, talentovaným, ale prudkým pilotem, jenž měl za sebou 43 bojových letů v Británii a v severní Africe. Právě Tibbets byl v roce 1944 povolán, aby sestavil leteckou skupinu pro "létající pevnosti", tedy bombardéry B-29, jež se měly stát součástí projektu Manhattan a donést k cíli novou tajnou zbraň. Že půjde právě o atomovou bombu, v té době ještě nevěděl. "Ale věděl jsem, jak to všechno dohromady zorganizovat," zaznamenal Tibbetsova slova novinář Studs Terkel.

Budeme mít ještě děti?

Z 1800 nejlepších pilotů, bombometčíků, navigátorů, leteckých inženýrů a radarových operátorů nakonec Tibbets sestavil kombinovanou skupinu pro patnáct bombardovacích posádek včetně náhradníků. Skupinu charakterizoval nízký věk jejích členů: samotnému Tibbetsovi bylo 29, třicetiletý Stiborik patřil vůbec k nejstarším.

A právě jeho si Tibbets vybral jako navigátora do posádky, která měla 6. srpna 1945 dovézt nad Hirošimu bombardér Enola Gay se smrtonosným nákladem. "Stručně řečeno, má práce byla vést atomovou válku," napsal Tibbets v roce 1989 ve své knize Let Enola Gay.

Válka v Evropě skončila už v květnu 1945, ale Japonsko stále odmítalo kapitulaci. Dne 5. srpna proto dostal Tibbetsův tým, povolaný na leteckou základnu na ostrově Tinian (jedním ze tří nejvýznamnějších ostrovů Severních Marian), rozkaz k provedení akce.

Do 16 hodin byla dvanáctičlenná posádka bombardéru připravena. Hluboce věřící křesťan Stiborik se v deset dopoledne ještě zúčastnil katolické mše.

Bezmála 4,5 tuny vážící bombu nazvali její strůjci oficiálně "Little Boy" (Chlapeček), ale posádka Enola Gay jí říkala prostě "Věc". Nikdo přesně nevěděl, co od ní může čekat. Pokusný jaderný výbuch v Novém Mexiku sice proběhl, ale nikdo netušil, jak se bude smrtonosný náklad chovat při vzdušné přepravě bombardérem (na ostrov Tinian jej dopravila loď, konkrétně vojenský křižník Indianapolis). 

"Nikdo jsme si samozřejmě neuvědomovali, co doopravdy vezeme," řekl Stiborik v jednom z mála novinových rozhovorů, který byl otištěn v roce 1956. "Pokusili se nám sice říci, co můžeme čekat, ukázali nám snímky z první zkoušky bomby v Alamogordu, ale ty byly jen černobílé a ne moc jasné. Nikdo v posádce nebyl na to, co jsme pak viděli, opravdu připraven."

Při předletové přípravě se nakonec rozhodl položit troufalou otázku. "Nehrozí, že to na nás bude mít vliv? Myslím tím, jestli se třeba nemůžeme stát sterilní - budeme pak mít ještě děti?"

"Jenom klid," odpověděl Tibbets. "Naše nádobíčko bude v pořádku."

Všichni byli v šoku

Protože každý muž si směl vzít s sebou do letadla pro štěstí jeden suvenýr, provázela navigátora lyžařská čepice Salt Lake City. Vzlet bombardéru 6. srpna v 6.30 ráno zaznamenaly navzdory přísnému utajení mnohé fotoaparáty i filmové kamery. "Bylo to jako v Hollywoodu. Spousta vojenské mosazi a všichni fotili jako zjednaní," vzpomínal Stiborik ("mosazí" vojáci nazývali vysoce postavené důstojníky, většinou generálské hodnosti. Jejich přítomnost na Tinianu zaznamenali i námořníci z Indianapolisu, kteří o necelý týden dříve vyložili bombu na molo).

Až v půlce letu byla posádka informována o tom, kam vlastně letí a že jejím cílem je svrhnout atomovou bombu. Tibbets dal každému muži pro případ sestřelení a možného zajetí pilulky s kyanidem. Pokud by je někdo odmítl v takové situaci spolknout, měli ostatní rozkaz ho zastřelit. Teprve tehdy si posádka naplno uvědomila význam své cesty. 

Poblíž japonského pobřeží Stiborik vypnul rádio, aby je Japonci nezaměřili. Brzy na to se bombardér dostal nad Hirošimu a svrhl bombu. 

"Když vybuchla, byli jsme asi devět mil daleko. Pocítili jsme dva silné otřesy. Mysleli jsme, že to je flak, ale byly to rázové vlny z výbuchu," popsal explozi Stiborik. 

Obrazovka jeho radaru zčernala. Jediná slova, která si později vybavoval, pronesl druhý pilot Robert Lewis: "Můj bože, co jsme to udělali?" Jinak v letadle zavládlo omráčené ticho. "Všichni jsme byli v šoku. Ale myslím, že to nejdůležitější, na co jsme mysleli, bylo, že tahle věc ukončí válku," vzpomínal Stiborik.

Zpáteční cesta na ostrov Tinian trvala bombardéru asi 12 hodin. A teprve dvě hodiny po přistání se jeho posádka dozvěděla, co vlastně výbuch způsobil. "Byl jsem ohromený. Uvědomte si, že nikdo nikdy předtím neviděl, co by mohla jedna jediná bomba dokázat. Tady bylo město téměř stejně velké jako Dallas, v jedné minutě bylo v pořádku a hned v té další prostě zmizelo v ohni a kouři." 

Zapomenuté klíčky

Po válce se Stiborik vrátil do Texasu ke své ženě, kterou si vzal v roce 1938. A brzy zjistil, že jeho obava z neplodnosti byla naštěstí opravdu bezpředmětná: narodily se mu dvě dcery. Podle obou žila rodina klidným a nenápadným životem, k čemuž jejich otec přispíval tím, že na sebe odmítal jakkoli upozorňovat - byť zůstával v kontaktu s jednotlivými členy posádky Enola Gay, společných setkání se nezúčastňoval a odmítal i novináře, kteří chtěli o jeho válečné minulosti psát - rozhovor z roku 1956 představoval čestnou výjimku. 

"Nechtěl publicitu. Cítil, že to byla práce, kterou musel udělat, a to bylo všechno. Byl ochoten zemřít, aby zastavil válku. Byl jako všichni ostatní, jako ti, co sloužili v Evropě a v Tichomoří, jako ti, kteří se zúčastnili Dne D. Věděli, že mohou umřít, ale stejně do toho šli. A musíme obdivovat odvahu každého z nich," řekla později novinářům jeho starší dcera Stephanie Reevesová.

V pozdějším věku se Stiborik přestěhoval i s rodinou do Rockdale, kde pracoval pro společnost Industrial Generating. Jedinou připomínkou válečné minulosti byl jednoduchý zarámovaný snímek bombardéru Enola Gay v jeho kanceláři. Dne 30. června 1984 zemřel ve svém domě, když v devětašedesáti letech podlehl srdečnímu infarktu.

Výstřižky o jeho službě, vojenská vyznamenání, mapy na hedvábném papíře a letové deníky zdědila dcera Stephanie. Když je před několika lety ukazovala reportérovi Temple Daily Telegram, s úsměvem dodala, že má i klíčky. To ho pochopitelně zarazilo a zeptal se, o čem to vlastně mluví.

"Víte, asi týden před letem bylo letadlo na základně na ostrově Guam, odkud přeletělo s pilotem a mým otcem na Tinian. Po přistání hodil pilot klíčky tátovi, který si je schoval do kapsy. Myslím, že na ně zapomněl. Stále mám klíčky od Enola Gay."