Čtyři útoky úplně ztroskotaly, vítězství znamenal až ten šestý. Bitva v severoitalských horách se protáhla na tři měsíce těžkých a vyčerpávajících bojů. Vojáky na obou stranách nedecimoval jen nepřítel, ale také nečekaně silný mráz a sníh.

Monte Castelo je 977 metrů vysoký vrchol nacházející se 63 kilometrů západně od Boloně. Bitva o něj začala, když se 1. expediční sbor brazilské armády, který v Itálii poprvé vstoupil do války, obrátil směrem k Apeninám, horskému pásmu představujícímu páteř Itálie a procházejícím od severu k jihu celým Apeninským poloostrovem. Jeho dobytí se stalo velkým úspěchem brazilských vojáků, jejichž účast ve druhé světové válce bývá trestuhodně opomíjena.

Ty potopené lodě vám vrátíme

Brazílie si původně hodlala během 2. světové války zachovat nezávislost, její prezident Getúlio Vargas nicméně pociťoval k demokratickému zřízení nechuť a netajil se určitou sympatií k totalitním režimům.

Část Latinské Ameriky však stála v nastalém světovém konfliktu po boku Spojených států (Chile, Uruguay a Panama) a americká vláda měla velký zájem na tom, aby na svou stranu převedla i celý zbytek jihoamerického kontinentu. Částečně jí v tom pomohla její hospodářská politika, kdy výrazně zvýšila import z jihoamerických zemí a současně do nich vyslala své odborníky, aby pomohli modernizovat tamější hospodářství. O zapojení Brazílie do válečného úsilí Spojenců však rozhodla především chyba samotného Hitlerova Německa.

Německé ponorky totiž potopily začátkem války u brazilského pobřeží několik jejích lodí, což mělo za následek smrt více než 600 brazilských občanů, včetně žen a dětí. Když pak Japonci napadli Pearl Harbor, rozhodl se Vargas i pod vlivem rozhořčení z těchto útoků dodržet závazky své země vůči USA a v lednu 1942 přerušil diplomatické vztahy s Německem, Japonskem a Itálií.

A protože potápění brazilských lodí i přes obranná opatření brazilského námořnictva a letectva nadále pokračovalo, vyhlásila Brazílie v srpnu 1942 Německu a Itálii válku. 

Na konci prosince Vargas v novoročním projevu veřejně oznámil, že brazilská vláda zváží, že přijme "zodpovědnost za vojenskou akci mimo kontinent", což byla myšlenka, která brzy na to vedla k vytvoření brazilského expedičního sboru. V roce 1944 se tento sbor vylodil po boku Spojenců v Itálii. Němci naštvali další zemi, a ta jim to právě hodlala vrátit.

Had se zlobí

Německá dělostřelecká stanoviště v apeninských horách účinně bránila spojeneckému postupu na Boloňu, hlavní město stejnojmenné provincie a regionu Emilia-Romagna.

Velitel spojeneckých sil v Itálii, generál Mark Clark, přitom hodlal otevřít 8. britské armádě cestu do Boloně ještě předtím, než začne padat sníh. Brazilský generál Mascarenhas de Moraes se proto obrátil proti horám, aby vytlačil německé jednotky. Byl to však těžší úkol, než brazilští vojáci předpokládali.

Jako první se dostal do boje 6. brazilský pěší pluk. Své první vítězství mohl slavit na konci září, když se jeho hlídce pod velením poručíka Maria Cabrala de Vasconcellos podařilo obsadit za cenu pěti mrtvých a sedmnácti raněných vrchol více než tisíc metrů vysoké hory Monte Prano, umožňující dobrý výhled na celou oblast.

Krátce nato se pluk přesunul do údolí řeky Serchio poblíž Boloně, kde měl vystřídat 1. americkou obrněnou divizi, odvelenou do jiného úseku fronty. Prakticky okamžitě se tu střetl se 42. pěší divizí německého wehrmachtu, jejíž protiútok se mu podařilo odrazit a obsadit vesnici Fornaci. Současně začaly říjnové deště a postup Brazilců zásadně zbrzdily rozblácené cesty.

Boje přesto pokračovaly a brazilským vojákům se postupně dařilo obsazovat další a další body. Dne 11. října obsadili Bargu, nejdůležitější obec na středním toku řeky Serchio, a postupovali dál na Gallicano - to se jim však kvůli silné dělové palbě německých horských divizí dobýt nepodařilo. 

V říjnu také získal brazilský expediční sbor konečně svůj bojový znak, aby se odlišoval od spojeneckých amerických a britských jednotek. Stal se jím symbol stočeného hada chystajícího se udeřit, kterého provázelo bojové heslo: "Had se zlobí!"

Salva k obědu

Koncem října požádal vrchní velitel Clark generála Mascarenhase, aby Brazilci pomohli bojovou aktivitou krýt přeskupení a obnovení amerických pěších divizí, které před nadcházející ofenzívou nutně potřebovaly odpočinek. Podobně vyčerpána byla i britská osmá armáda. 

Úkol zadržovat Němce na sebe vzal opět šestý pěší pluk, který se rozdělil, aby si dál udržel kontrolu nad údolím řeky Serchio a současně zajistil oblast údolí řeky Reno. 

Do Itálie v té době dorazily také další složky expedičního sboru, který se díky tomu dostal na kompletní stavy. Určitou zajímavostí je, že šestý pěší pluk, poznamenaný ztrátami z předchozího bojového nasazení, přijal k posílení svých stavů i 50 italských dezertérů. 

První dva listopadové týdny proběhly poměrně v klidu a jediné, co Brazilce překvapovalo, byl padající sníh, na nějž nebyli ze své domoviny vůbec zvyklí (Clarkův předpoklad, že se Spojenci dostanou do Boloně ještě před začátkem sněžení, úplně nevyšel). Dne 8. listopadu sice Němci spustili kanonádu právě v okamžiku, kdy Mascarenhas pozval spojenecké velitele k obědu, nebyli s ní však úspěšní. Zástupce vrchního velitele spojeneckých vojsk, britský polní maršál Harold Alexander, toho dokonce využil k žertu a poděkoval Mascarenhasovi za to, že nechal na jeho počest "vypálit slavnostní salvu". 

O dva týdny později, 24. listopadu, se Brazilci poprvé pokusili dobýt vrch Monte Castello u řeky Reno, jehož obsazením by dostali celé údolí pod svou kontrolu. Nikdo ale netušil, jak vyčerpávající a krvavý boj je čeká. Ani to, že dobývání tohoto kopce potrvá celé tři měsíce.

Umírali po stovkách

Němci začali Monte Castello úporně a intenzivně bránit. První útok ztroskotal, druhý z 25. listopadu také. Neúspěšný byl i třetí, který začal o čtyři dny později.

Brazilské vojáky měli z boku podpořit Američané držící vrchol kopce Monte Belvedere, ale wehrmachtu se podařilo 28. listopadu podniknout překvapivý protiútok a Spojence z tohoto strategického místa vytlačit. Brazilci se kvůli tomu dostali pod silnou dělostřeleckou palbu z nekrytého levého boku a v noci z 2. na 3. prosince 1944 utrpěli těžké ztráty. Onoho rána zůstalo na hoře ležet 190 jejich vojáků.

Mascarenhas teď zodpovídal současně za udržení patnáctikilometrového úseku fronty a za další útok proti vrcholům Monte Castello i Monte Belvedere, jenže ke splnění takového úkolu neměl dost mužů. Vrchní velení však nadále počítalo s tím, že nová ofenzíva proběhne ještě do konce roku.

Útok proti Monte Belvedere nakonec začal 12. prosince. Předcházela mu dělostřelecká příprava a klamný útok speciální diverzní skupiny, jenž měl odvést pozornost nepřítele jinam. Úplně to ale nevyšlo.

Hlavní útok začal za podmínek, které byly ty vůbec nejhorší možné. Mrholilo, po kopcích se valila hustá mlha a vidět nebylo ani na 50 metrů. Déšť změnil horský terén v tekoucí potoky bahna, které podráželo útočícím Brazilcům nohy. Německé horské divize proti nim měly jak výhodu pevného a krytého postavení, tak lepší znalosti prostředí.

Do půlky odpoledne byl brazilský postup proti hoře zastaven intenzivní nepřátelskou palbou. Během jediného dne ztratili Brazilci kolem tisíce mužů. Teprvé poté nejvyšší spojenecké velení dospělo k závěru, že další akce nemají během zimy smysl. Všem kontinentům doporučilo přejít do obrany a počkat s ofenzívou do jara.

Závěrečný útok

Teprve 18. února 1945, když se konečně vyčasilo, začal Clark chystat novou ofenzívu, nazvanou Operace Encore, jejímž cílem bylo prorazit obranná postavení Němců na Monte Castello, Monte Belvedere a dalších místech apeninského pohoří. Ke splnění tohoto úkolu určil brazilský sbor, který podpořila nově dorazivší 10. americká horská divize.

Konečný útok proti Monte Castello začal 21. února v šest hodin ráno. Jeho hlavní sílu tvořili brazilští vojáci, americká horská divize postupovala po jejich boku proti vrchu Monte della Torraca. Podle původních plánů měli svou kótu dobýt jako první Američané, protože velitelé operace nepředpokládali, že by se mohlo podařit dobýt Monte Castello bez zajištění sousedního vrcholu. Bitevní plán proto počítal s tím, že do pěti hodin odpoledne dobude horská divize Monte della Torraca a o hodinu později padne i Monte Castello

Ve skutečnosti to ale dopadlo úplně naopak. Bylo půl šesté večer, když brazilský první prapor 1. pluku stanul vítězně na vrcholu Monte Castello. Velkou zásluhu na tom mělo zejména brazilské dělostřelectvo pod velením generála Cordeira de Fariase, jež zajistilo útočícím spolubojovníkům perfektní krycí palebnou přehradu.

Americké horské divizi se nakonec podařilo překonat německý odpor až v noci. Spojenci rychle obsadili nově dobyté zákopy i bunkry. Cesta do vnitrozemí byla otevřena.