Hrdina vaší knížky Načítání Adam říká, že svoboda slova v tzv. liberální demokracii neexistuje, neboť média o událostech informují v souladu s mocenskou třídou. Mluvíte prostřednictvím své hlavní postavy vy sám?
Spíše se identifikuji s Danielem, což je čerstvý důchodce, který se snaží zorientovat v současném světě. Adam je mladý aktivista s vyhraněným názorem, který bojuje proti kapitálu, řádu a pravidlům. Myslí si, že doteď bylo všechno špatně a že se toho má chopit nastupující generace, aby to udělala jinak. Sice neví jak, ale každopádně lépe.

Čili se neztotožňujete s názorem, že v České republice na počátku 21. století svobodná a nezávislá média nejsou?
Vlastně nevím, co to jsou nezávislá a svobodná média. Spíš bych mluvil o objektivitě, snaze o vyváženost. To není snadné, protože když média referují o světě, vždy kalkulují s vyvoláním pozornosti čtenářů, diváků, posluchačů. Chtě nechtě se musejí strefovat do jejich očekávání, což samo o sobě je korekce svobodného vyjádření. Na prvním místě je totiž třeba noviny prodat.

To přece ještě neznamená, že se to míjí s objektivností pohledu.
Ovšemže ne, ale optika atraktivity vám omezuje výběr témat. Zajímavé příběhy nebo informace o známých lidech jsou přitažlivější než řada suchých fakt o věcech, které jsou z hlediska kvality života, hledání pravdy a nových pohledů na skutečnost relevantnější. To musí každý novinář vzít v potaz. Musí mít na mysli sledovanost a prodejnost, které zajímají inzerenty. V poslední době se k tomu přidal ještě poměrně nový prvek, a to jsou investoři, kteří do médií dávají peníze, aby skrze ně bojovali proti něčemu nebo ve prospěch svých zájmů.

Byznysových, či politických?
Ve prospěch politických, ekonomických, geografických, ideologických, enviromentálních, obecně aktivistických… dosaďte si podle libosti.

Veřejnoprávní televize a rozhlas nic takového dělat nemusejí. Dokonce mají zákonnou povinnost informovat objektivně a vyváženě s důrazem právě na vámi zmíněná relevantní témata.
Když se bavím s jejich zástupci, říkají, že právě to dělají. Spousta lidí si ale myslí, že se tak nechovají. A my jako členové mediálních rad máme za povinnost zkoumat, kdo má pravdu, zjednodušeně řečeno. Jenže i v našem rozhodování jde o interpretaci. Součástí debaty o úloze veřejnoprávních médií tak musí být to, kdo a jakým způsobem je má kontrolovat, vyhodnocovat. Měly by se nastavit parametry, podle nichž by radní vysílání posuzovali. Zatím to měřit neumíme, máme jen zákon a vše ostatní je věc individuálního názoru zvolených členů mediálních rad. Nebo se řídíme rozhodnutími soudu z minulosti, takzvanými judikáty.

Při pohledu na složení Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), jejímž jste od března členem, lze říct, že jde o lidi velmi znalé. Sedí v ní spisovatelé, dramaturgové, novináři, PR odborníci, vysokoškolští pedagogové. Nejde snad o sestavu, která by měla být schopna dojít k závěru, zda ČT a ČRo naplňují své poslání?
Ale kdo je tam expert na zpravodajství, dramatickou a hudební tvorbu, na produkci, na mediální trendy? Nemyslím, že by tam měli sedět všeználkové, ale spíš osobnosti čitelné pro veřejnost, což třeba úctyhodný vědec nebo profesor s mnoha tituly před i za jménem být nemusí. Důležitou kvalifikací by měl být zájem o veřejnou službu. Zájem něco dělat pro veřejnost. Radní by měli být takoví, aby se s nimi mohli lidé ztotožnit, ale i nesouhlasit, každopádně znát jejich názory, pohled na svět.

Kdyby v RRTV seděli zástupci mnoha názorových proudů, pochybuji, že byste se na něčem shodli.
V radě se vždy hlasuje. Debata tedy může a má odrážet široké spektrum názorů, ale pak se zvedá ruka a přijme se usnesení.

Rozhodujete častokrát o stížnostech na neobjektivnost pořadů. Na jaké médium jich přichází nejvíc?
Na Českou televizi, ale to není nic překvapivého. Je nejvíc vidět, je lídrem zpravodajství, publicistiky, dramatické tvorby a menšinových žánrů. Je hegemonem, který určuje, co se v těchto oblastech bude dít.

I v době sociálních médií?
Generace našich dětí tradiční média asi nepotřebuje, má Netflix, Spotify, HBO, na nichž sleduje svoje oblíbené pořady. O pirátském stahování načerno nemluvě. Starší lidé jsou ale zvyklí si pustit večer Události na ČT nebo Televizní noviny na Nově. Mluví se pak o tom, co právě tyto stanice vysílají, to se komentuje a rozebírá.

Například výroky premiéra Andreje Babiše, jehož hnutí vás do RRTV nominovalo. Jak vnímáte třeba jeho osočení Reportérů ČT, které označil za „zkorumpovanou pakáž“?
Beru to jako výrok politika. Co si pamatuji třicet let zpátky, byly vždycky stejné nebo obdobné. Je to součást politického boje.

Takhle silný výrok si tedy nepamatuji.
I doba je silnější. Mne až tak nezajímá, co a jak říká politik, ale zda to novináři objektivně prezentují divákům a posluchačům. A pokud ne, proč to dělají. Je to chyba, neprofesionalita, záměr?

Vás si pamětníci spojují především s premiérem Václavem Klausem, jemuž jste po nějakou dobu dělal mluvčího. Teď jste pomyslně přestoupil k Andreji Babišovi. Proč?
S Andrejem Babišem jsem se naposledy viděl v roce 2011 a myslím, že on ani neví, kdo jsem. Hnutí ANO si mě vybralo z jedenácti kandidátů a sněmovna mě napotřetí zvolila. Mám tedy odpovědnost k ANO, ke sněmovně a hlavně k veřejnosti a své představě, jak by měla média fungovat. Kdyby za mnou kdokoli přišel, abych věc posuzoval podle jeho not, neuspěl by, v tomto smyslu se k nikomu necítím být vázán.

Fakt je, že premiér Babiš se netají nespokojeností s fungováním ČT, především jejích publicistických pořadů. To vás v pozici radního opravdu neovlivňuje?
Politické hry sleduju a snažím se v nich vyznat jako každý. Mne ale spíš zajímá systém, nástroje, které by nám pomohly určit, co je a co není ve vysílání fair. Ministerstvo kultury, sněmovní mediální výbor a rady by měly nastavit takové mechanismy, které to umožní. Kritéria ale chybějí. Uvedu příklad z pořadu Reportéři ČT o kancléři Mynářovi, který si načerno postavil rybníček. V reportáži zněla skličující hudba, skrytá kamera a mluvila paní, která si stěžovala, že kvůli rybníku má prasklinu v domě.

Kancléř se vůči příspěvku ohradil a RRTV předložil posudek od statika, který doložil, že zeď nepraská kvůli rybníčku, ale železnému věnci na domě. Přesto jí kancléř nabídl, že jí dům opraví. Tato fakta ovšem v reportáži nezazněla. Nikoho to příliš nezajímalo, protože jde o kancléře a každý, kdo se ozve na jeho obranu, je ihned ocejchován jako Zemanův agent. Přesto jsem to rozporoval, neboť z mého pohledu to byla neprofesionálně odvedená práce. Můj názor ale prohrál a stížnost rada odložila. Při slyšení kandidátů jsem se poslanců ANO ptal, co se ode mě bude chtít. Řekli, že nic, jen abych pískal férově. O to se snažím.

Je zpravodajství ČT férové?
Neřekl bych, že je neférové. Častokrát ale daleko víc záleží na tom, co neodvysíláte, než to, co jde do éteru. Důležitá je skladba nebo výběr hostů. Jistě by byla zajímavá analýza spíkrů, které si v delším časovém horizontu ČT zve a hlavně těch, jež si nezve.

Kdo objektivitu hlídá v běžném provozu ČT? Generální ředitel, šéfredaktor, editor?
Novináři v České televizi jsou od 90. let minulého století nezávislí, a to na čemkoliv. Zdá se, že i na svých šéfech. V kultuře, která tam vládne, televize patří redaktorům. Označil bych ji za aktivistickou a konfrontační. Zákon o veřejnoprávních médiích není špatný, ale potřeboval by kvalitní prováděcí předpis, který by upřesnil, v čem se ta veřejnoprávnost projevuje, popřípadě, co už jí není.

K jeho vydání však není politická vůle, protože by to mohlo vyvolat další spacákovou revoluci na Kavčích horách. Chci aspoň iniciovat nepolitickou expertní debatu, aby se toto téma otevřelo. Mohl by z toho vzejít podnět třeba pro příští programové prohlášení vlády. Teď ale všichni leží v zákopech a bojí se do toho sáhnout, aby se nespustil křik o zestátnění nebo naopak privatizaci ČT.

Jisté je, že sněmovna neprojednala dvě zprávy o hospodaření ČT. Jejich neschválení otevírá možnost k převolení Rady ČT a odvolání jejího generálního ředitele Petra Dvořáka. Kdyby k tomu došlo, měl byste ambici ho nahradit?
Vůbec ne. Proč by měl mít někdo v této situaci zájem na martyriu s volbou nové Rady ČT, která by pak vybírala ředitele? Kolik lidí s potřebnými předpoklady pro tuto funkci v České republice je? Petr Dvořák má obrovskou kvalifikaci. Naopak můj zájem je, aby mu Rada ČT byla opravdovým partnerem, která ho bude tlačit k co nejlepším výkonům všech zaměstnanců ČT. A také ona se pak bude zodpovídat veřejnosti. Nejvíce stížností chodí na televizní publicistiku. Ať Rada ČT obhájí, že to takto má být. Proč by se měli obhajovat Wollner, Fridrichová a Moravec? Ti ať dělají svoji práci. Jestli veřejnost není spokojená s vysíláním ČT, odpovědnost nese především její Rada a Poslanecká sněmovna.

V jakém stavu se podle vás nachází česká společnost v roce 30. výročí listopadové revoluce?
Největším společným jmenovatelem aktuálního dění je podle mě generační výměna. Přicházejí mileniálové, kteří říkají, že to chtějí jinak. Když se zeptáte třeba protagonistů spolku Milion chvilek pro demokracii a aktivních účastníků demonstrací jak, tak tvrdí, že změna není na nich, protože nejsou politici. Jim se jen nelíbí, jak to je teď. Moje generace chápe, že chtějí, abychom už šli do háje, ale ptám se, co bude pak. Když jsmemy před třiceti lety šli na Václavák, věděli jsme to, chtěli jsme zrušení ústavního článku o vedoucí úloze KSČ a vypsání svobodných voleb.

Také oni mají konkrétní požadavky. Nechtějí, aby premiérem ČR byl trestně stíhaný člověk a aby prezident dodržoval ústavu.
A já se ptám, jak tam chtějí dostat někoho jiného, když Andrej Babiš vyhrál svobodné volby? Na to nemají odpověď. Podle všech průzkumů by totiž i ty další dopadly stejně.

Nejen z toho asi plyne až hmatatelný pocit frustrace, nespokojenosti a odporu k současným poměrům, o němž je do značné míry vaše kniha Načítání. Všichni nějak cítí, že s aktuální podobou globálního kapitalismu není něco v pořádku. Lidské osudy nejsou v rukou domácích volených politiků, ale nadnárodních gigantů, průmyslových a internetových.
Začátkem 90. let jsme otevřeli republiku všem. Neměli jsme peníze, znalosti, zkušené manažery, podnikatele, česká cesta privatizace byli Soudek nebo Stehlík. Přišel sem tedy cizí kapitál s vlastním managementem. Co má v této zemi cenu, už Čechům neříká pane.

Patří nám naše životy, nebo námi kdosi vzdálený v Silicon Valley nebo Pekingu manipuluje?
Nevěřím na Bildebergy, G8, G20, zednáře a podobně, kteří údajně všechno řídí. Spíš jdeme vstříc různým formám přímé demokracie stavěné na sdílení. Sdílený zážitek začíná být silnější než ten vlastní. Koncepce zvaná dataismus říká, že jednoho dne budeme mít všichni čipy, rozšíří se internet věcí a vše bude propojené a informace budou proudit bez zábran. Jediná povinnost bude nic nezatajovat. Už dnes ovšem platí, že kdo vstoupí do digitálního prostoru, nemá šanci se před ním schovat. Nedávno zavládlo na sociálních sítích zděšení kvůli aplikaci FaceApp, která ukazuje, jak bude člověk vypadat, až zestárne. Lidé svoje fotky posílali firmě, která sídlí v Petrohradu, takže z toho byl velký rozruch, že Rusové získají přístup k datům. Ale to je přece směšné, vždyť každý průměrný hacker si umí stáhnout cokoliv z toho, co jsem kdy umístil do digitálního prostoru. Když někdo chce o někom něco vědět, dozví se úplně všechno.

Než vstoupí noha vojáka na nějaké území, už dávno před ním je tam usídlen hacker, jak v doslovu vaší knížky píše specialista na kybernetickou bezpečnost Aleš Špidla.
Tak to je. V běžném životě záleží na tom, do jaké míry je člověk předmětem zájmu těch, pro něž pracuje.

Asi jde o jiný příběh než před 28 lety, kdy jste absolvoval kurz britské tajné služby, že?
Ani ne, jen jsou jiné nástroje. Od počátku světa je cílem každého člověka, tedy zdaleka nejen špionů, druhé lidi ovlivnit, o něčem je přesvědčit. A k tomu si zjistit co nejvíc informací.

Až na to, že tajné služby rády používají různé manipulativní techniky.
Pro mě to je pořád jen obdoba téhož. Část pravdy se zamlčuje, jiná se zdůrazňuje. To koneckonců platí i pro PR konzultanty, novináře, právníky. Každý obchodník vám řekne jen tu část pravdy, která je výhodná pro to, aby své zboží prodal. Neznamená to ale lež. Vojenští stratégové už taky nebojují o nová území, ale o lidskou mysl. Když ji ovládnou, lidé zemi pak vydají sami. K čemu myslíte, že u nás došlo v devadesátých letech?

Například Jiří Drahoš je přesvědčen, že na jeho prohře v prezidentské volbě měly velký podíl nepřátelské řetězové e-maily, které ovládly mysl mnoha seniorů.
Dnes jste to, co si o vás lidé vygooglí, digitální stopa o vaší minulosti, výrocích, činech je prostě klíčová, pokud chcete působit ve veřejném prostoru. Ten je třeba předem vyplnit nějakou podobou, možná i iluzí. Image pana Drahoše byla adresovaná několika desítkám akademiků, takže nebyla použitelná pro politické angažmá.

Během samotné kampaně pak bylo třeba vysílat konkrétní signály klíčovým příjemcům, což je složitá kuchařka. A ve finálovém kole to měl prohrané předem, protože kdo by byl reálně schopen čelit Miloši Zemanovi? Ten se stejně jako Václav Klaus politikou a jejími finesami zabývá celý život. Přečetli o tom stovky knížek. Mají encyklopedickou paměť. Pan profesor Drahoš se věnoval až do roku 2017 úplně jiným věcem, takže v té konfrontaci samozřejmě musel prohrát na celé čáře.

Outsider je tedy bez šance?
Není, ale musí na to jít jinak, hrát podle svých pravidel. V první přímé prezidentské volbě jsem pracoval pro Vladimíra Franze, který si sáhl až na páté místo. Ztratil teprve ve chvíli, kdy došlo na konkrétní témata, jako je ekonomika nebo EU. Dokud se to hrálo obecně, měl dobré výsledky. Chybou u pana Drahoše tedy nebyly řetězové e-maily, ale nepřipravenost. Neřekl bych, že nebyl autentický.

Jak ho znám, tak byl, ale po jeho charismatu akademika nebyla zrovna poptávka. Vezměme si třeba volby na Ukrajině, kde je vítězství Volodymyra Zelenského zajímavý případ. Vzpomínáte si na začátek naší debaty, kde jsem mluvil o mediálních investorech? Na Ukrajině kdosi vytvořil seriál Sluha lidu o prezidentovi, kterého hrál Zelenskyj, čímž se stal obrovsky populární.

Nejdřív vytvořil poptávku po typu politika v myslích lidí, aby ho následně nabídl a vyhrál jak prezidentské, tak parlamentní volby. Vodí ho někdo? Asi ano. Ale dělá to velmi profesionálně. Technologie, s jejíž pomocí dostal Ukrajinu na stranu Zelenského, je fascinující. Podle mě vstoupí do učebnic politického marketingu.

Je tu ovšem i příběh Zuzany Čaputové, která nebyla významná politička, herečka ani veřejně známá osobnost, a přesto se stala slovenskou prezidentkou.
Ale je krásná a velmi komunikativní, empatická. Neměla příliš silného protikandidáta a sama nedělala chyby. Její styl nebyl konfrontační. Po všech těch demonstracích a zavražděném novináři byla společnost jako celek ochromená. Potřebovala zklidnit. Paní Čaputová naplnila poptávku. Zvítězil milý, laskavý, inteligentní a slušný kandidát.

Takže váš tip na vítěze prezidentské volby v roce 2023 je krásná chytrá žena?
Společnost vždycky vyvažuje. Hledá rovnováhu. Je jeden aspekt, který může napovědět. Pokud máte silného premiéra, mohli bychom chtít laskavou prezidentku. Když bude slabý premiér, lidé budou volat po silném prezidentovi.

KDO JE VADIM PETROV ml.
Vadim Petrov* Narodil se 20. června 1957 v Praze.
* Vystudoval klasickou kytaru na konzervatoři.
* V letech 1981 až 1990 pracoval v Československé televizi jako režisér ozvučení a dramaturg zábavných pořadů.
* Po návratu z USA v roce 1991 absolvoval zpravodajský kurz u britské MI5. Do roku 1996 pracoval na Úřadu vlády jako ředitel kanceláře Rady, která koordinovala zpravodajské služby, též jako ředitel tiskového odboru a mluvčí. Poté působil v soukromém sektoru jako PR konzultant a kouč, šest let byl generálním manažerem lidských zdrojů a podnikových záležitostí v automobilce TPCA.
* Letos v březnu byl zvolen do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za hnutí ANO.
* Je autorem knih Muž, který nevrhá stín a Načítání.