Sešli jsme se v pražském Divadle ABC, kde chystáte premiéru představení Zítra swing bude zníti všude. Odkazujete tímto názvem na budovatelskou filmovou agitku podle scénáře Pavla Kohouta Zítra se bude tančit všude, která byla natočena na začátku 50. let?
Je to parafráze na tuto neblaze proslulou věc. Příběh, který jsme napsali s Martinem Vačkářem, se odehrává v letech 1947 až 1948 a končí 24. února 1948. Všichni víme, co se stalo den poté. Titul hry bude poslední větou toho představení, protože mnozí se domnívali, že všechno bude krásné, komunisti prohrají volby…

Jenže oni je v roce 1946 vyhráli.
To ano, ale o dva roky později už viděli, že jim padají preference, a proto museli provést puč. Naše hra je o emigrantovi, který se po konci války vrací do vlasti, setkává se se svým synem a zjišťuje, že je úplně někým jiným, než předpokládal. Je to totiž muzikant, který má swingový band.

Vycházeli jste z nějakého reálného příběhu?
Ano. Martin Vačkář našel v knize Lubomíra Dorůžky o Karlu Vackovi zajímavou epizodu, kdy si Karel Vacek po válce založil svůj menší band a hrál s ním v kavárně, kterou založili navrátivší se protektorátní emigranti. Koupili v Hybernské ulici dům, v němž zřídili hudební kavárnu, kterou nazvali U Vítězných praporů. Z dnešního pohledu to je dost podivný název, ale oni jím chtěli vzdát hold vítězným spojencům a poděkovat, že se mohli vrátit a že je mír. Tahle historka se tedy stala odrazovým můstkem pro náš příběh.

Víte, jak se osud reálných postav odvíjel dál?
O tom Dorůžka nepíše. V každém případě ta kavárna fungovala, začala jako noblesní taneční podnik, pak ale došlo k sešupu, začali se tam scházet pochybní zbohatlíci. Časem klesl ještě níž, protože to bylo naproti nádraží a lidé se tam chodili ohřát. Pak se to změnilo v kavárnu Srdíčko, které existovalo dost dlouho. A to už byl opravdu pajzl.

V Národním divadle se několik sezon hrála vaše hra V rytmu swingu buší srdce mé. Teď se vracíte do „nylonového“ období znovu. Proč?
Příběh na motivy života Jiřího Traxlera, který jsme inscenovali v Národním divadle, se odehrává mezi roky 1939 až 1949. Za protektorátu se samozřejmě swing hrát moc nesměl, dominovala uhlazenější taneční muzika. A poválečná léta, tedy onen „nylonový věk“ byl hudebně zastoupen méně. Proto jsme teď hledali příběh vyloženě z nylonové éry, kdy zněl swing všude, včetně amerického repertoáru, ale hlavně čeští muzikanti skoro srovnali vývojový skluz proti Americe a swing se konečně naučili hrát. Karel Vlach, Emil Ludvík nebo Ladislav Habart a jejich kapely hráli na evropské úrovni. Takže když mi v divadle nabídli, že do představení můžu vzít i svůj band Melody Makers, řekl jsem si, že to musí být swingový nářez, aby si kluci užili.

Takže to bude představení hlavně o muzikantech?
Přesně tak. Bude to hudební komedie. Repertoár, který v ní zazní, bude český i americký. Ale to vám říkám, bude to hot!

Dočkají se diváci jisté paralely s otcovským porozuměním k synovu talentu v tom, že v něm bude hrát váš syn Vojtěch?
Není to tak přímočaré. V Divadle ABC se teď zkouší hodně nových inscenací, což znamená velké herecké vytížení. Umělecký šéf divadla Michal Dočekal bude například zkoušet Tolstého Vojnu a mír, kde je potřeba hodně lidí, to víte, spousta jich padne na válečném poli a tak. Měl jsem k dispozici jen omezený počet herců, tudíž jsem musel vzít nějaké externisty, a proto jsem si vybral i Vojtu, který se mnou normálně zpívá. V podobně menších partech se objeví také náš houslista Martin Zbrožek a pianista Miroslav Lacko.

To mě nepřekvapuje, pravidelní návštěvníci koncertů Melody Makers vědí, že právě pánové Zbrožek a Lacko mají velký komediální talent a na jejich etudy se každý těší. Jde o promyšlené výstupy, nebo o improvizace?
Už roky cíleně pracujeme na tom, aby kluci brali koncerty jako divadlo, aby byli uvolnění a sami ty improvizace vymýšleli. Lacko je velmi svérázný muzikant a performer. Martin Zbrožek je kapitola sama pro sebe, skvělý houslista a improvizátor, dokonce improvizaci vyučuje na akademii. Dávám jim velkou volnost, a když se některé věci nečekaně povedou, tak je fixujeme a používáme dál.

Zmínil jste představení inspirované životem Jiřího Traxlera, skvělého hudebníka, který spolupracoval s R. A. Dvorským a byl i vaším přítelem. Vyprávíte o něm historku z oslavy jeho 95. narozenin, kdy se ho ptali, zda by chtěl vrátit mládí. Traxler odpověděl: „Jo, chtěl bych, aby mi bylo tak 80, protože to jsem mohl ještě lyžovat a pít víno.“ Jaký byl?
Okouzlující. Byl to výborný muzikant, ale my jsme se poznali v době, kdy muziku už dávno ze svého profesionálního života vypustil. Byl velmi vzdělaný, společenský, výborný vypravěč, měl krásnou češtinu. Když se po revoluci začal z Kanady vracet do Čech, povídali jsme si hlavně o hudbě, ale mě na něm bavila jedna zásadní věc. On se nebral vážně, vlastně ani v té muzice. Vyprávěl třeba, že měl napsat písňové album pro Dvorského a musel to do nějakého termínu odevzdat. Jenže mu zavolal bratr z Tábora, že zrovna berou ryby, a tak se sebral a odejel za ním na Lužnici a album nechal plavat. Svou kariéru pojímal s velkým nadhledem a neprožíval ji tím nepříjemným urputným způsobem. Byl nad věcí, měl smysl pro sebeironii.

Co vy a prožívání popularity? Je vám, melancholickému introvertovi, jak sám sebe označujete, příjemná?
Myslím, že tím, jak jsem se z jeviště a plátna odsunul do hlediště k režii, pro lidi mizím. Obzvlášť když nosím teď v zimě kulicha. Mladí už si mě jako herce příliš nevybavují.

Já si naopak myslím, že právě mladí lidé objevují vaši muziku, rádi chodí na swingové taneční večery a vyhledávají opak toho, čeho jsou přesyceni, tedy akčních stříleček, rychlých střihů, monotónních rytmů. Nepociťujete, že ve stále větší míře objevují kouzlo swingu a noblesy té doby?
Fakt je, že za posledních dvacet let zaznamenal swing celosvětově velký comeback. To je skvělé, protože mladí lidé začali chodit do klubů swingových tanců. I sem, do divadla, jsem angažoval choreografa, který vede jednu z nejlepších takových skupin u nás Swing Busters. Mladí přišli na to, že ta muzika je krásná, stále živá a plná energie.

K hudbě nylonového věku, tancům a k té době vůbec patří jistá noblesa, uhlazenost, dvornost. Nestýská se mladým i po tom?
To byste se musela zeptat jich, ale asi je pravda, že mnozí z nich mají dost těch diskotékových kolovrátků. Další věc je, že swingová muzika má různé podoby může se hrát autenticky, tedy po staru, jak to děláme my, ale taky může znít velmi moderně. Stačí si připomenout Harry Connicka Jr., Michaela Boublého nebo u nás Vojtu Dyka. To jsou zářné příklady moderní interpretace swingu. Swing je zkrátka nesmrtelný, protože je melodický, má bohaté harmonické struktury, je v něm řád a má v sobě strašně moc energie. To asi u mladých lidí rezonuje nejvíc.

Napadá mě, že kdyby se před každým zasedáním sněmovny nebo vlády pustilo pár písní z té doby, mohlo by to pozitivně ovlivnit i politickou kulturu. Třeba by se pak politici chovali jako gentlemani.
Nedělám si iluze. Neříkám, že všichni politici jsou zatraceníhodní, ale je to profese, která vyžaduje jistou mentalitu. Tu já nechápu. Fakt je, že ta současná vládní garnitura je veskrze hrozná.

Co vám vadí nejvíc?
Lhaní, podvody, manipulace. Demokracie zmírá na úbytě, a to je tragédie.

Neviděla bych to tak černě. Mám na mysli třeba to, co se stalo na Zámku Štiřín, kam tak rád s kapelou jezdíte. Když ministr zahraničí Petříček po 42 letech odvolal jeho ředitele Václav Hrubého, aniž by mu nabídli odpovídající post, vyvolalo to velký odpor, lidé sepisují protestní petice.
Nedivím se. Lidé, kteří Štiřín navštěvují, třeba kvůli hudebním koncertům, znají jeho historii a Václava Hrubého. Vědí, co všechno tam udělal. To je obrovský kus práce. Stačí si vzít jen park, který předtím vlastně neexistoval, byla to zarostlá džungle. On ho zvelebil a dal mu současnou nádhernou tvář. I zámek je zrekonstruovaný, vypadá úžasně. Je strašná nespravedlnost, že člověk, který tam nechal půlku života, dostane bezdůvodného padáka. Je to politická manipulace, nic víc.

Ministr Petříček tvrdí, že důvodem jeho odvolání byla jen potřeba zefektivnit hospodaření, ale dušuje se, že štiřínský areál stát neprodá. Dá se pak ale pochopit, proč nepožádali Václava Hrubého, aby jim byl nápomocen a stal se emeritním ředitelem, poradcem, organizátorem kulturního života?
Nedá. Polopravda je osvědčený nástroj manipulace. Mlha nad blaty. Nebo spíš nad bahnem.

Mně to vrtá hlavou proto, že neustále řešíme, kolik postavíme domovů důchodců a jak se seniory naložíme místo toho, abychom se ptali, čím mohou společnosti prospět. Vždyť jde o studnici vědomostí, zkušeností, zážitků…
Vždycky je asi třeba posuzovat to podle toho, v jaké je kdo fyzické a mentální kondici. V tomto smyslu je na tom Vašek Hrubý perfektně a je mužem na pravém místě. Navíc je úžasné, že jako šéf se obklopil týmem lidí, kteří ho mají rádi a respektují ho. Možná to ty politiky žere nejvíc.

Mluvili jsme o Jiřím Traxlerovi, ale musím připomenout i vaši maminku, která byla do pozdního věku oblíbenou televizní babičkou Libuškou, již děti zbožňovaly. Natočil jste také celovečerní dokument o Vlastimilu Brodském, takže vy byste jistě podepsal větu, že starý neznamená nepoužitelný.
Jistě, vemte si třeba mě…

Vy máte do kmetského věku ještě daleko. Ale nahrál jste mi, abych se zeptala, jak to děláte, že v 65 letech nejen zpíváte, ale na jevišti řádíte jako mladík?
Dá to práci.

Chápu. Když jen chvilku stepujete, bývám za vás celá zpocená…
Jedna ze sportovních činností, které provozuji, je právě trénink stepu. Myslím, že step patří z nejtěžším tanečním disciplínám. Jde při něm nejen o pohyb, ale o přesný rytmus. Vždyť také při stepování nemáte piškoty, ale okované křusky.

Kromě swingové lásky máte i tu operní. Režíroval jste Janáčkovu Lišku Bystroušku či Smolkovu hokejovou operu Nagano. Kdybyste si prý mohl vybrat, rád byste uvedl Janáčkovu Její pastorkyňu a Pucciniho Tosku. Proč právě ty?
Mám rád veristy, protože jde o velmi přirozené divadlo. Až do období romantismu byla opera strukturována tak, že obsahovala recitativové pasáže a árie. A právě při dlouhých áriích, kde se opakovalo třeba jedno čtyřverší desetkrát dokola, se děj de facto zastavil. Veristé psali zpívané dialogy a árie proměnili v dramatické monology. A Puccini byl v tom mistr. Měl jsem to štěstí, že už jsme režíroval jeho Bohému, operu oper. A Janáčkova Její pastorkyňa je skvost, takže by mě těšilo, kdybych se k ní dostal. Opera je vrcholná forma jevištního umění a může být nádherná. Velmi mě trýzní, když se dělá necitlivě, násilně, povrchně.

Pro mě je ztělesněním toho, jak se může opera dělat moderně a přitažlivě, pěvkyně Magdalena Kožená, o níž jste natočil dokument.
Magdalena je vynikající, má krásný hlas a úžasný talent, ale hlavně je nesmírně pracovitá a ke své profesi vybavená po všech stránkách. Původně je klavíristka, takže je muzikantka tělem i duší.

Poněkud nečekaně se vracíte k herectví, nikoli na filmové plátno, ale do divadla. Jak se to přihodilo?
Po letech jsme obnovili inscenaci Zločin v Posázavském Pacifiku. Kolega, který tam měl důležitou roli, toho má hrozně moc a prostě by nestíhal. Uvažovali jsme o různých náhradách, nic ale nedopadlo, a tak to musím hrát já. Po 20 letech jsem se ocitl na jevišti jako herec.

Proč jste do toho šel?
Je to unikátní hudební komedie a diváci bývají nadšeni, dokonce chodí i opakovaně. Jinak ale platí, že jsem herectví pověsil na hřebík, s touto jednou výjimkou.

Probrali jsme swing, operu i divadlo. Zbývá ještě film, v němž jste režijně debutoval úspěšným snímkem Hastrman. Vím, že se chystáte na další filmový počin, který chcete věnovat Jiřímu Traxlerovi. Dojde na to?
Doufám, že ano a že to nebude moc pozdě, abych byl ještě schopen. Traxlerovské téma jsme s Martinem Vačkářem začali původně psát jako filmový scénář. Když mi Michal Dočekal, který byl tehdy šéfem činohry Národního divadla, nabídl režii, zmínil jsem se o Traxlerovi a on řekl, že to chce. Tehdy jsme to předělali na divadlo a teď jsme se vrátili k filmové verzi.

Kdy tedy padne první klapka?
To nedokážu odhadnout, bude to náročný dobový film, který zachycuje celé desetiletí, a to je strašně drahé. Dát dohromady potřebné finance je složité. První grant na vývoj filmu jsme už ale od ministerstva kultury dostali, tak snad tato náklonnost potrvá.

Jsme na tom v České republice s kulturou dobře?
Myslím, že moc dobře ne. Peněz je málo a v rozpočtu se balík peněz pro kulturu pořád zmenšuje, aspoň mně se to tak jeví.

Což je dost absurdní, protože čím víc země bohatne, tím víc peněz by měla dávat do vzdělání a kultury. Nehledě na to, že by to pomohlo ekonomice a přispělo ke kultivaci politické scény i přemýšlení o tom, jakou cestou se vydat do budoucna.
Jenomže to se současné vládnoucí garnituře nehodí. Ta chce, abychom byli nevzdělaní mužici, kteří drží ústa a krok.

Ondřej Havelka
* Narodil se 10. října 1954 v Praze.
* Po absolvování herectví na Divadelní fakultě múzických umění v Praze studoval operní režii na Janáčkově akademii múzických umění v Brně.
* Po studiích působil šest let v pražském divadle Ypsilon.
* V letech 1976 až 1995 vystupoval jako frontman Orignálního Pražského Synkopického Orechestru. Po odchodu z něho si založil vlastní jazz-band Ondřej Havelka a jeho Melody Makers, se kterým působí dodnes.
* Natočil několik dokumentárních filmů (o Jiřím Traxlerovi, Vlastimilu Brodském, Magdaleně Kožené), jeho celovečerní hraný snímek Hastrman měl premiéru v roce 2018.
* Úspěch sklidil se svými operními režiemi, v Národním divadle uvedl Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky nebo Smolkovo Nagano.
* V roce 2014 dosáhl mezinárodního uznání se svou režijní prací na zfilmování opery Orfeus a Eurydika. Nyní hraje v představení Zločin v Posázavském Pacifiku a v Divadle ABC bude mít v dubnu premiéra jeho hudební komedie Zítra swing bude zníti všude.