Naučili jsme se za těch 30 let být aktivními občany, bránit se šikaně státu?
Politici půjdou až tam, kam je jako občané pustíme. Těžko jim můžeme vyčítat, že si vezmou to, co jim necháme. Nedávejme politikům, co si můžeme udělat sami. Nechtějme Mesiáše, kterému předáme moc a on to za nás udělá. Potřebujeme dobrá pravidla, podle kterých se budeme řídit, ale vše ostatní si ohlídejme sami. A před zákonem bychom si všichni měli být rovni. To ovšem na Slovensku pokulhává na všechny nohy, na kterých by to mělo stát.

Kdo vrátí spravedlnosti pásku přes oči, aby měřila všem stejně?
Občané, nikdo jiný tu není. Ve volbách si musejí vybrat lépe. Každý se zamýšlí, kde se bere všechna ta korupce. A já říkám, že se stačí rozhlédnout kolem sebe. Jen v Bratislavě vidíte stovky staveb vzniklých v rozporu s územním plánem, jsou zkolaudovány bez stavebního povolení. Pod tím jsou podepsáni konkrétní lidé. To jsou mohyly korupce veřejné správy.

Zaznamenal jsem diskusi našich ministrů, kteří se předháněli v ujištění, že oni se s korupcí ještě nikdy nesetkali. Hned bych je dal do vyšetřovací vazby. Každý vrátný většího podniku se s korupcí setkal. Buď ji odmítl, nebo tvrdil, že se s ní nesetkal, neboť byl zkorumpovaný. To je rakovina společnosti.

Jako novinářka jsem v roce 1992 absolvovala s vámi a Vladimírem Mečiarem část předvolební kampaně HZDS na Slovensku. Tehdy davy plnily stadiony a Mečiara až fanaticky obdivovaly. Vy jste se brzy po volbách s premiérem Mečiarem rozešel. Kdy jste pochopil, že je všechno špatně?
V době, kdy jsem byl u Václava Havla v Praze, byl Vladimír Mečiar jako politik vygenerován Veřejností proti násilí. Udělali z něj ministra vnitra, přijali ho do VPN, vybrali ho jako jednoho z volebních lídrů, měl jsem ho v týmu. Pak se stal předsedou vlády. Neměl jsem důvod ho zpochybňovat. Když jsem se s ním setkával jednou týdně ve vládě, působil na mě velice dobře. Na jaře roku 1991 jsme oba stáli u zrodu HZDS. Ale už před Vánocemi toho roku došlo k prvnímu konfliktu.

To už jsem Mečiara viděl každý den a zjistil jsem, že jeho slova se rozcházejí s činy. Proto došlo k velké roztržce, všichni místopředsedové, Kováč, Húska, Filkus i já, byli rozhodnuti skončit. Slíbil nám, že se všechno změní a hlavně ať neodcházíme před volbami, protože bychom je nevyhráli. Jenže konflikt narůstal, a když jsem se stal ministrem zahraničních věcí, pochopil jsem, že nemůžu hájit názory, které jsou v rozporu s koncepcí zahraniční politiky SR.

Vůči tomu jsem se ohrazoval, ale když jsem něco kritizoval, byl jsem označen za nepřítele nejen jeho, ale i Slovenska. Proto jsem vystoupil z HZDS a založil jsem novou stranu, přičemž jsem s sebou vzal dalších sedm poslanců, s nimiž jsme šli do opozice.

K politice jste se neotočil zády ani později, kandidoval jste na bratislavského primátora a hlavně na prezidenta SR. Proč?
Se stranickou politikou jsem skončil v roce 2002, spoluzaložil jsem tři politické subjekty, VPN, která měla za cíl svobodné volby a přechod od totality k systému liberální demokracie. Pak to bylo HZDS s cílem vyrovnat vztahy mezi oběma národy ve federální republice. Poslední bylo SDKU, která se chtěla vypořádat s mečiarismem a definitivně nasměrovat Slovensko do NATO, EU, OECD.

Takže všechny cíle jste splnil?
Pořád se naplňují. Hotovo není nikdy. Ale stranicky už pro mě stačilo a do dalších voleb jsem nešel.

Ale do prezidentských v roce 2014 ano.
Do toho mě tlačili už od časů Michala Kováče a pořád jsem to odmítal. Před pěti lety jsem ale souhlasil. Neuspěl jsem, avšak vyhrál jsem v Bratislavě.

A zase přišli s argumentem, že nemohu utéct z boje a nekandidovat na primátora. To jsem uznal, nemám rád politiky, kteří věci naslibují a pak potupně zmizí, jako třeba bývalý šéf UKIP Nagel Farage v případě brexitu. Nedělal jsem to pro sebe, mně je jako herci líp, mám osobní svobodu, natočil jsem pěkné filmy.

A diváci vás milují.
Potlesk v divadle je skutečně jiný než ten na politickém mítinku. V herecké branži můžete mít přátele, v politice ne, tam jsou jen spojenci na bázi hodnot nebo a to je dnes častější na bázi spolupachatelství. Šel jsem do toho, protože jsem cítil nějakou odpovědnost, bylo to ale náročné, kdybych uspěl, byl by to stresující boj s mafiemi, paraziti se přesouvají od vlády k vládě, lepí se na státní zakázky, licence, dotace.

Loni jsme byli všichni otřeseni objednanou vraždou Jána Kuciaka. Něco tak obludného se přece jen v Česku naštěstí neděje. Byl to i na Slovensku výkyv, nebo je to součást vaší politické a ekonomické reality?
Novináři se nevraždí každý víkend, bohudík. Nicméně náhoda to není. Odkrývají se vazby mafiánských skupin na slovenské politické a policejní špičky. Neměli bychom to brát na lehkou váhu. Není normální, aby bývalá premiérova tajemnice vlády žila s člověkem, který je teď ve vězení kvůli drogám. Ve spojení se zločinci byl i člen bezpečnostní rady státu.

Mnozí z velkých gaunerů už dávno mohli být ve vazbě nebo odsouzeni, ale měli politické krytí, tak se jejich stíhání zastavovalo s tím, že se skutek nestal. Mluvím tady o lidech, jako je Kočner nebo Bašternák, kteří jsou v těsném vztahu s vrcholnými politiky Směru. Vždyť jeho předseda a bývalý premiér Fico stále bydlí v Bašternákově bytě. Bývalý ministr dopravy Počiatek má na Donovalech stejnou haciendu jako Bašternák. Exministr vnitra Kaliňák měl na něj prokazatelné vazby.

Je to ten stav, z něhož mohou těžit extremistické síly vyzývající ke smetení současných pořádků?
Tak je to vždycky. Když státní moc neřeší reálné problémy lidí, přijdou extremisté s nabídkou radikálních kroků, které jsou většinou za hranicí morálky nebo zákona. Kde je stát silný, je mafie slabá. Bohužel u nás se instituce, které vznikly proto, aby řešily problémy občanů, zabývají vyhledáváním ekonomických výhod pro spřízněné skupiny a jednotlivce, vyžívají své kompetence na úplně jiné účely, než by měly. To se týká veřejné správy en bloc.