Verdikt, který již před rokem vynesl Okresní soud v Kolíně a koncem ledna s ním souhlasil i odvolací senát krajského soudu, nyní s definitivní platností potvrdil Nejvyšší soud v Brně, k němuž si L. L. podal dovolání.

Dívka byla na útěku

Podle soudů je přesvědčivě prokázáno, že se pachatel dopustil trestných činů pohlavního zneužívání a ohrožování mravní výchovy mládeže. Stalo se to loni, kdy mezi 10. a 21. únorem nabídl útočiště jedenáctileté dívce, která byla na útěku z výchovného ústavu. Umožnil jí tak nejen vyhýbat se úředně nařízenému působení specialistů a zanedbávat školní docházku, ale provinil se zejména tím, že dívku uložil do své vlastní postele. A choval se k ní, jako by se jednalo o dospělou ženu.

Opakované zneužívání

Nejednalo se přitom o náhlé vybočení z normálu. Již v roce 2001 ho Městský soud v Praze poslal za pohlavní zneužívání za mříže na pět a půl roku, přičemž z věznice byl po čtyřech letech podmíněně propuštěn. Soud mu tehdy stanovil tříletou zkušební dobu.

V samotném jejím závěru ovšem L. L. tragicky zklamal. Podle znalců si však byl dobře vědom toho, co dělá, ačkoli trpí hebefilií, tedy upřednostňováním dospívajících dívek jako sexuálního objektu.

Přesvědčivá výpověď

Tento závěr ale L. L. zpochybňuje, výhrady má i k dalším zjištěním soudu. Namítá především, že nebylo dostatečně prokázáno, že to byl právě on, kdo měl s dívkou pohlavní styk, jestliže proti němu svědčí pouze její výpověď.

Soud však těmto argumentům nepopřál sluchu. „Není zřejmý žádný důvod, proč by poškozená označila obviněného křivě, když ze svého subjektivního pohledu hodnotila pobyt u něj zcela pozitivně – a to včetně průběhu sexuálních styků s ním,“ konstatoval předseda dovolacího senátu Robert Fremr.

Vážné narušení výchovy

Soudy nepopřály sluchu ani mínění obžalovaného, že on dívce nemohl způsobit velkou újmu – i přes její velmi nízký věk totiž nebyl jejím prvním sexuálním partnerem. Neuspěl ani s výhradami proti obvinění, že by narušoval její výchovu.

„Nebránil jsem jí v odchodu, naopak jsem se o ni staral, zajišťoval jí stravu, pral prádlo – a od zahálčivého života jsem ji odrazoval,“ přesvědčoval L. L. soud. Nijak si tím ale neprospěl.

Soudce Fremr mu tohle vše spíše přičítá k tíži. „Byl si dobře vědom věku nezletilé poškozené, což sám připustil, a musel být srozuměn s tím, že jde o osobu, která byla vzhledem k předcházejícím výchovným problémům umístěna do dětského domova. Umožňoval jí dlouhodobě se vyhýbat školní docházce a udržoval s ní sexuální kontakty předčasné jejímu věku a její mravní vyspělosti. To, že poškozená byla již částečně mravně narušena před soužitím s obviněným, snižuje stupeň nebezpečnosti jeho jednání jen malou měrou, neboť on svým jednáním eliminoval žádoucí výchovné působení na poškozenou, kterého se jí mělo dostávat v dětském domově. Naopak ji utvrzoval v jejích negativních životních návycích, čímž výrazně přispíval k prohloubení nebezpečí zpustnutí poškozené,“ upozornil soudce Fremr.