Sedím v autě s policejními mluvčími Věrou Žídkovou a Martinou Ulrychovou a uháníme přes tankodromickou silnici k Českému Brodu.

Policistky jsou ozbrojené, vybavené do terénu. Začínám litovat, že jsem helmu nechal doma. Cítím se totiž zoufale nevybaveně.

Policejní rádio praská a do toho se prolínají slova, ozývají se volací znaky, jednotlivé pozice různých policistů a spoustu čísel, která v překladu znamenají jednotlivé události. První zastávka je českobrodská policejní služebna. Tam totiž čeká policisty ještě taktická porada, kam se nejdříve vrhnout.

Chvilka čekání na služebně

Před policejní služebnou je už několik prázdných aut, vše napovídá, že všichni jsou už uvnitř nahoře na poradě. Kdosi dveře bzučákem otevírá a můžeme dovnitř.

Všichni v černých uniformách se vydávají nahoru, což mě celkem vylučuje, protože jsem poradu neinfiltroval ani přes černou bundu. Zůstávám s jedním z policistů dole na služebně.

Bavíme se o tom, co to za akci vůbec je. „Kontroluje se nalévání alkoholu mladistvým, hledání pohřešovaných osob a podobně,“ říká mi.

Dívám se ale na hodinky: je po deváté v úterý večer. „To přes týden takhle vyrážejí za alkoholem mladiství?“ ptám se zřejmě naivně. Policista pouze krčí rameny. „Záleží, jakou mají rodinu, jestli je na tohle pustí,“ odpovídá.

Za chvilku je po poradě, policisté se vrací s úkoly, kam jít a o co se přesně zajímat. „Tak kam vyrážíme?“ ptám se. Dostávám hned odpověď: v Českém Brodě je jeden dům, kde policisté pátrají po jedné osobě.

Z toho, co okolo sebe slyším, mi dochází, že to je zřejmě místní prostitutka se skutečně bohatou klientskou základnou. Usuzuji, že si ji navíc pojistila nějakou pohlavní chorobou.

Možná budou létat rybičky!

Policisté tamější oblast dobře znají. Hlavně jeden vytipovaný dům. A nedá se říci, že by to bylo pro pohostinnost a mírumilovnost obyvatel. „Možná budou lítat rybičky,“ říká jeden z policistů. „To asi nemyslíte konzervy?“ ptám se zděšeně. „Ne, myslím nože,“ odpovídá relativně klidně. „Posledně nás tam jeden chtěl pobodat feťáckou jehlou,“ říká jeho kolega.

To zní skutečně povzbudivě, napadá mě. Už začínám chápat narážky, proč bych měl při té domovní kontrole stát raději vzadu. Velmi vzadu, dodávám si v duchu.

Skupina policistů velikostí připomínající regiment si nakonec bere potřebné vybavení a vydává se ven. Nastupujeme do aut a vydáváme se k tomu domu hrůzy, ze kterého možná budou létat rybičky. Znovu lituji, že jsem si nevzal helmu.

Kde je ta Maruna?

Dům vypadá ještě hůř, než jsem očekával. Pokud si představíte jakousi směsici squattu a vybombardované zástavby, dostanete zhruba obraz, jak to tam vypadalo.

Procházíme průchodem. Moc se mi tam nechce, ale zvědavost je silnější. Kromě toho jde přede mnou dostatek statných ozbrojených mužů.

Zdejší obyvatelé rychle vystrkují hlavy do oken a zkoumají, co se děje. Policisté vystupují po úzkých schodech k domovním dveřím do patra, bouchají, představují se a hned se ptají: Tak kde je ta Maruna?

Maruna je šlápota, která sem nechodí, ozývá se nepřesvědčivě.

Podle výrazů ve tvářích ostatních policistů zjišťuji, že tihle lidé jsou staří známí, za kterými se šťára provádí každou chvíli.

Mezitím se z oken vyklání jejich spolubydlící a začínají na sebe vzájemně práskat různé činy, kterých se ti ostatní měli dopustit.

„Kde je soudržnost komunity?“ ptám se vedle mě stojícího policisty, který baterkou čeří absolutní tmu a kouká se do oken. Asi hledá, odkud začnou létat ty rybičky. Zatím ale naštěstí na nás nepřistála ani jedna.

Na moji otázku krčí rameny, pro něj to není nic nového. „Už jich tu je půlka, ostatní byli vystěhování,“ říká mi místo toho.

Policisté se rozprostírají, jdou prozkoumávat půdu, jestli tam ta šlápota Maruna přece náhodou není.

Rozhlížím se okolo, jen tak mimochodem promýšlím únikovou cestu, kdyby se něco stalo.

Maruna nikde, jdeme dál

Maruna nikde. Všichni sestupují po schodech zpátky dolů, zhasínají baterky, chystají se odejít. V ten moment z okna vykukuje jedna obyvatelka a pilně cosi vykládá, divoce přitom mává rukama. Potom vylézá jiná obyvatelka, začíná uklízet poházené papíry a nadává na ostatní. „Dělají jenom bordel,“ říká.

Čekám, jestli tohle není náhodou odvedení pozornosti pro nějaký hromadný útok. Ale nic se neděje. Opouštíme ten nebezpečný prostor s vědomím, že nic nepřiletělo a ani se nedělo žádné pobodání jehlou.

Jdeme na další zastávku, tou je hospoda, kde policisté budou kontrolovat, zda mladiství neholdují alkoholu. „Je po výplatě, tak bychom něco mohli najít,“ shodují se policisté. Nikoho ale neobjevili, pouze hospodský se dušoval, že Marunu neviděl a že k němu do výčepu nesmí. „Kdyby sem přišla, tak jí zadržím a vy pro ni přijedete,“ nabízí policistům.

Ti mu ale vysvětlují, že nemá právo ji zadržet. To je koncept, který muži jen tak do hlavy nejde, nakonec ale souhlasí, že je v případě potřeby zavolá.

Špatné místo pro zastavení vozu si vybrali dva mladíci. „Alkohol, marihuana?“ ptá se policista a zkoumá mladého řidiče. Ani jedno se ale neprokázalo. Krátce po kontrole raději vůz se svojí posádkou mizí do dáli.

Objíždíme ještě několik dalších stanovišť, s víceméně stejnými výsledky. Lidé jsou poctiví. Alespoň v ten čas a na tom místě.

Cesta domů

Moje přítomnost na akci už pomalu spěje ke konci, policisty teď čeká pouze rutina kontrol. Nebyl to skutečně jednoduchý večer, a to byl pouze jeden.

Vlézt na skutečně nepřátelské území, hledat nechvalně proslulou osobu a doufat, že člověk nekoupí ránu, je jedna věc. Ale procházet tím opakovaně, to už vyžaduje kuráž.

Sloužit u policie skutečně není žádný med…