Devadesátky bez příkras. Seriál z pera policajta ukazuje expanzi zločinu

Obraz doby, kdy významní zločinci budili respekt a často i platili za vlivné lidi, s nimiž se vyplatí být zadobře, dnes může působit zvláštně – Devadesátky však nejsou dílem z říše fantazie. Vycházejí z reálných událostí řešených tehdejšími kriminalisty, před nimiž však tehdejší zločinci měli citelný náskok.

Devadesátá léta byla skutečně divoká – a působení řady symbolů této doby se poměrně úzce pojí s prostředím Prahy a středních Čech. Patří sem dodnes známá jména jako František Mrázek či Antonín Běla, oba zastřelení, pachatelé orlických vražd, Ivan Jonák i takzvaný Berdychův gang lupičů a vyděračů, původně formovaný v řadách personálu jeho Discolandu Sylvie, ale třeba i Ivan Roubal (byť jeho vraždy bývají spojovány především s jinými regiony, odsouzen byl i za mord v pražské autopůjčovně – a také louh používaný při odstraňování svých obětí ukrývaných pod hladinu přehradní nádrže měli orličtí vrazi získávat od něj). Byla tu nicméně i spousta dnes už v obecném povědomí prakticky bezejmenných lidí z podsvětí. A jejich obětí.

Přes tři stovky mordů za rok

Dodnes výrazný obraz devadesátých let vykreslují třeba údaje o počtu vražd řešených policií. Zatímco v roce 1989 jich bylo v naší zemi spácháno 126 (což je mimochodem srovnatelné třeba se 130 skutky z roku 2020), po změně režimu, kdy se otevřely všestranné „příležitosti“, vylétly statistiky vzhůru. Hned v roce 1990 už jich bylo evidováno 212 – a pak se počty dále zvyšovaly.

Devadesátky byly nekompromisní, říká investigativní novinář Jaroslav Kmenta

Mezi lety 1993 a 2000 bylo vyšetřováno většinou kolem 280 vražd, přičemž smutný rekord drží rok 1998: bylo jich 313. Špitalo se přitom, že skutečné počty obětí mohou být vyšší, když podle kolujících zvěstí (dodnes živých v rámci vězeňských historek) se někteří lidé prostě ztratili beze stopy; pokud šlo o cizince, často je ani nikdo příliš nehledal. „Mizeli“ prý třeba kdesi v tehdy opouštěných vojenských prostorech. Celkově je pro „devadesátky“, poslední desetiletí uplynulého století i tisíciletí, evidováno 2641 vražd. Za následující dekádu, první desetiletí toho nynějšího, jich bylo 2029 – a v druhém desetiletí desetiletí 1442. Ani to není málo – nicméně pokles je skutečně výrazný.

Gangy, amnestie, ale i podnikání

Praha a její středočeské okolí měly na smutných číslech výrazný podíl. V minulosti, kdy ještě ve svých řadách mívali více pamětníků éry počátků budování českého kapitalismu, dávali zdejší kriminalisté pozdější statistická čísla postihující vývoj kriminality do kontrastu právě s údaji z devadesátých let. Tehdejší citelný nárůst trestné činnosti násilného charakteru podle nich souvisel nejen s uvolněním poměrů, kdy si leckteří lidé příchod demokracie vykládali jako dobu bez pravidel, kdy je možné vše – což ještě umocnila amnestie, po níž se ocitla naráz na svobodě řada dříve uvězněných zločinců – ale i přímo s nárůstem výskytu mafiánských praktik. Řešení podnikatelských sporů (nebo i obchodních zájmů) prostě někdy mělo krvavé vyústění.

Na tehdejší kriminalitě se však zvláště v hlavním městě také projevovalo působení zločineckých skupin s vazbami na zahraničí; často šlo o různé oblasti na území někdejšího Sovětského svazu. Čeští kriminalisté pak řešili nejen důsledky jejich vzájemných sporů či soupeření o sféry vlivu při organizování vlastních „kšeftů“, což se neobešlo bez násilí, ale jejich vlivy se projevily i v čistě českém prostředí: našli se třeba podnikatelé, kteří byli přesvědčeni, že spolupráce s cizojazyčnými skupinami, leckdy ochotnými odvést i špinavou práci, může prospět jejich jejich vlastním aktivitám.

Pohled na zločin i styl života

Seriálové Devadesátky přinášejí pozoruhodný pohled na ještě poměrně nedávnou dobu třeba v tom, že historky, které bychom jinde považovali za výplod autorské fantazie, zde vycházejí ze skutečných událostí. Vše je navíc okořeněno bizarními zvyklostmi některých reálných osob, stejně jako třeba pohledem na dnes neobvyklé účesy i módu. Může to nabídnout kontrast s dneškem, a to nejen při ohlédnutí do vzpomínek; třeba i pro nazírání na nynější zločinnost.

Herec Ondřej Sokol: Ikonické případy z devadesátek jsme sledovali a prožívali

Změnila se doba, okolnosti i pozadí skutků – stejně jako vražedné nástroje. Kupříkladu střelba je dnes spíš výjimkou; také výbuchy aut do dnešních časů nepatří. Nejčastějším vražedným nástrojem je aktuálně jednoznačně nůž. Mnohdy navíc za situace, kdy jeho použití nebylo předem plánováno a kudla se jen „připletla“ do konfliktu, odstartovaného třeba alkoholem.