Zakoupením lístku do divadla Broadway, letenkou do New Yorku jí rodina splnila k padesátým narozeninám sen.

Zaskočila vás rodina takovým nezvyklým darem?

Číslovka mě nějak zaskočila. Z kulatých narozenin jsem neměla jako žena radost a zakázala jsem svým nejbližším, aby mi vymýšleli nějaký dárek. Navíc nemám ráda překvapení. Ze zkušeností vím, že nedopadají moc dobře. Vysvětlila jsem manželovi i synům svoji představu o oslavě – že si dojdeme na večeři a uděláme si radost nějakou kulturou a dost. Když jsem viděla v obálce lístek do divadla Broadway, vůbec mi nejdřív nedošlo, že to nebude v Praze. Proto jsem k jejich zklamání neskákala až ke stropu, jak si asi představovali. Když na mě vypadly letenky do New Yorku, tak jsem jen zírala. Napadlo mě, že to bude nějaký vtip. Když jsem vstřebala první šok, že nejde o legraci, tak se dostavil druhý z představy, že se už domů se svojí pověstnou orientací nikdy nevrátím. Tak jsme nakonec vyrazili všichni.

Nelitovala jste, že jste necestovala sama? Musela byste řešit víc mimořádných situací, než když jste měla mužskou oporu, a také námětů by bylo víc.

To je sice pravda, že by to bylo pro čtenáře humornější, ale pro mě asi plačtivější. Ale i tak příhod bylo dost a dost. Například hned na letišti jsme zjistili, že manželovi nedorazil kufr, tak si musel půjčovat oblečení od synů. Kdyby se mnou v New Yorku nebyli, nikdo by mě nedostal na mrakodrap. Mám fobii z výšek. Dělá mi problém podívat se dolů i z obyčejného balkónu. Vyjeli jsme do 67. patra Rockefellerova centra. Zatímco z výtahu všichni nadšeně vybíhali, já jsem se odtud sunula jak ve zpomaleném filmu. Tři čtvrtě hodiny jsem seděla pak nehnutě na sedačce a rozdýchávala, že vidím špičky mrakodrapů. Pak jsem se zvedla a odhodlala se popojít dál směrem k prosklené vyhlídce. Moje fobie je tak velká, že jsem byla narvaná na zdi, a potom jsem si dodala odvahy a odlepila se a dala deset vteřin na to, aby mě mohl někdo z rodiny vyfotit. Cítila jsem se jako hrdinka a nechala se vyhecovat, abych zdolala po schodech ještě jedno patro. Místo kochání se z krásných pohledů jsem začala křičet, chytla jsem se mého muže a strhla kolemjdoucím hned několik batohů. Musela jsem to k východu tímto způsobem obejít, zatímco manžel rozdával zpátky turistům jejich batohy.

Rožmitálský zámek je dominantou města, bohužel chátrající.
Rožmitálem koluje petice za záchranu zámku

Určitě mnohem lépe jste se cítila v divadle.

Na Broadway hrají stovky titulů. Vybrali jsme si muzikál Cats. Těšila jsem se na výpravu, na kostýmy, hudbu i tance. V Praze jsem viděla Kočky před několika lety, byly i pěkně nazpívané, ale zpěv v angličtině byl ve spojení s hudbou libozvučnější. Bylo to dokonalé! Zážitek umocňovalo osvětlení. Stručně bych to charakterizovala jako harmonii hudby, světel a tance. Když zpívala Kočka, která v závěru zemře, tak se mi koulely slzy po tvářích a naskakovala mi husí kůže jako pralinky. Rozhlédla jsem se, jestli se tak chovám sama, a viděla jsem, že to diváci okolo mě vše prožívají podobně. Navíc mě úplně dostalo, že o přestávce se mohou diváci jít podívat na jeviště. Přišel tam i představitel Kocoura a nechal se s diváky fotit. Na fotce je vidět, jak si připadám důležitá… A mohli jsme si sáhnout i na kulisy. Tomuto zážitku ale také předcházela příhoda.

Jaká? Vyprávějte.

Málem jsme představení nestihli. Během svého newyorského pobytu jsme měli nádherné slunečné počasí s teplotami 27 a 28 stupňů Celsia. Ten večer ale přišla rychlá bouřka. Když jsme se vraceli z New Jersey, kde jsme byli ubytováni, tak nás chytla venku obrovská průtrž a já vypadala jak Brigitte Jonesová, kterou v jednom filmu pokropil kropicí vůz. Povedlo se mi znovu usušit, načinčat – přece jsem šla na Broadway! Chtěla jsem vypadat jako dáma. Po bouřce ale nastala obrovská vlhkost vzduchu a mně se utvořil z vlasů na hlavě krep. Představení začínalo v osm večer, takže pořád nám zbývaly dvě hodiny času. Představovala jsem si, že si dáme v divadle kafíčko, nasajeme atmosféru, popovídáme si. U manžela a synů jsem s tím nápadem neuspěla, přemluvili mě, že „nasávat“ nehodlají, takže vše krásně zvládneme sedmým autobusem. Měl jet, ale nejel. Ve čtvrt na osm jsme volali taxi, přijelo před půl osmou a mně se začalo dělat špatně, že Kočky neuvidím. Z nervozity se mi začal roztékat make-up. To nebylo ale všechno. Řidič ze sebe dělal hloupého, že neví, kde ta Broadway je. Chtěl nás natáhnout a za čtyři kilometry jízdy požadoval sto dolarů. Syn Martin nabídl 30 dolarů, ten nesouhlasil a začal probíhat rozhovor. S dispečerem začal mluvit taxikář španělsky, netušil, že syn španělštinu ovládá. Vyslechl, že ty turisty, kteří chvátají do divadla, oškubou. Nechal je domluvit. Potom spustil španělsky. Taxikářova reakce byla, že se začal omlouvat. Ale vydrželo mu to jen chvíli. Pořád smlouval a dělal drahoty, popojel a zase odmítal jet za 30 dolarů dál. Já sledovala na hodinkách ručičku… I když jsem nejdřív neměla v úmyslu se do ničeho míchat, tak mi ujely nervy. Nevím, kde se ve mně ten cizí hlas vzal, natáhla jsem směrem k němu ruku s kabelkou – psaníčkem a zařvala: Lets go! Lekl se, když viděl moje vykulené oči, šlápl na plyn. K divadlu jsme přijeli za pět minut osm. Když jsme dosedli, právě se začínalo a já si jen letmo uvědomila, jak jsem zpocená, jaký mám účes a jak asi vypadám.

Ilustrační foto.
Pro prvňáčky nesmí být škola strašákem



Co dále jste v New Yorku „nasála“?

To, co jsme všechno za týden podnikli, by si možná leckdo rozložil na měsíc. Na Dvanácté ulici na Manthattnu jsme si půjčili například kola, vjeli jsme přímo do Central Parku. I když větší rovina než New York asi neexistuje, foukal vítr v protisměru naší jízdy, takže jsem celou dobu musela šlapat do pedálů jako divá. Bylo to ale moc příjemné. Dojmů bylo hodně, mohla jsem si doslova osahat památky, o kterých jsem jen četla, slyšela nebo je viděla ve filmu. Prošli jsme se i luxusní Pátou Avenue.

Dovedete si vysvětlit, proč vás právě tak oslnil New York?

Miluji Španělsko, možná kvůli mentalitě lidí a proto, že to byla jedna z prvních destinací, kam jsme s rodinou začali jezdit. Ze všech měst na světě jsem přesto vzhlížela k New Yorku. Sama to dost dobře nechápu.

Kdy vaše další knížka vyjde? A budou v ní „jen“ zážitky z New Yorku?

Jestli vše dobře dopadne, mohla by se dostat ke čtenářům příští rok. Použiji i povídky, které mám v šuplíku. Nechala jsem se při nich inspirovat jazykovým kurzem, který jsem absolvovala v Londýně. Mají učitelský nádech, jak jinak. Povolání učitelka je skutečně diagnóza.

Gábina Falcová
Působí jako učitelka na Základní škole v Dublovicích v okrese Příbram. S dětmi to umí, věnuje se jim i ve volném čase. Nastudovala a uvedla s nimi v posledních letech v Sedlčanech, Dublovicích a ve Váchově špejcharu v Drážkově již několik pořadů Listování čili představení knih formou scénického čtení. Upravila mnoho scénářů pro ochotnický spolek Drakr, v němž působí jako režisérka i herečka. K jejím velkým zálibám patří cestování. Na prvním místě je pro ní rodina a přátelé, mezi kterými se cítí jako ryba ve vodě. Je autorkou knihy Diagnóza: Učitelka a chystá další. Nebudou v ní chybět ani historky z New Yorku.

Na nátěr přivaděčů padlo 10 tun barev.
Přivaděče vody na Orlíku dostaly po 55 letech nový nátěr

MARIE BŘEŇOVÁ