Hodinu po poledni bude v tamější knihovně Astronomického ústavu Akademie věd ČR řeč o hvězdách, které nikdo nikdy neviděl, nicméně řada vědců je přesvědčena o tom, že nejspíš skutečně existují. Někdy se ostatně označují jako Yeti: jejich studium připomíná pátrání ve sněhu po stopách sněžného muže; jde tedy o hledání dokladů o jejich existenci. Přednášku přístupnou veřejnosti prosloví v angličtině Dorottya Szécsi, která současně převezme Prémii Jana Friče za rok 2017.

Prestižní ocenění, které astronomický ústav od roku 2009 uděluje svým mladým pracovníkům za mimořádné výsledky oceňované na mezinárodním poli, laureátka původem z Maďarska obdržela za práci Mass Loss in Massive Stars. V rámci přednášky představí výsledky, jichž po získání doktorského titulu dosáhla během působení ve Stelárním oddělení ondřejovské observatoře (to studuje široké spektrum elektromagnetického záření umožňující výzkum hvězdných objektů v různých fázích vývoje a exoplanet).

Szécsi se zajímala o dosud nespatřené masivní hvězdy s nízkým obsahem těžkých kovů, o jejichž předpokládané existenci hovoří četné hypotézy; jejich působením vysvětlují jevy, které by jinak byly naprostou záhadou. „Uskutečnila jsem dvě pozorovací kampaně, v jejichž průběhu jsem se pokusila zaznamenat tyto Yetiho stopy ve sněhu,“ připomněla. S důrazem na to, že poslední čtyři slova ovšem patří do uvozovek. Nechybějí však ani v názvu její přednášky: Tracking the Yeti in the snow – looking for metal-poor massive stars in and around the Milky Way.

Zmiňovanými nebeskými stopami by v rámci Mléčné dráhy mohla být struktura útvarů zvaných globulární klastry, v nichž se starodávné vyhaslé hvězdy – populárně řečeno hvězdy umírající – měly hromadit. Vědkyně představí výsledky simulace hydrodynamického vývoje těchto kulových shluků, které naznačují mnoho slibného: pokud byli kosmičtí Yetiové dostatečně velcí a silní, měly by být jejich stopy pozorovatelné i dnes.

Další rovina zkoumání se soustředila na rychle rotující masivní horké hvězdy. I ty jsou tělesy zatím pouze předpokládanými na základě teorií. Měly by se vyskytovat v trpasličích galaxiích v okolí Mléčné dráhy. „Pokud opravdu existují, měli bychom je na základě našich předpokladů najít,“ míní mladá vědkyně.

Ocenění uctívá památku muže, kterého vědě sebrala smrt
Prémie Jana Friče udělovaná Astronomickým ústavem Akademie věd ČR připomíná památku mladšího z bratrů Fričových, který společně se starším sourozencem Josefem sdílel nejenom nadšení pro astronomii, ale i sen o vybudování ryze české hvězdárny. Založení observatoře v Ondřejově na Praze-východ, kde nyní působí právě astronomický ústav, se ale nedočkal. To se před 120 lety podařilo až jeho bratrovi. 

Jan Frič, který se narodil 13. února 1863 v Paříži, působil jako fyzik a chemik – a o astronomii se stejně jako bratr zajímal s velkou vášní. Úspěšně se věnovali především fotografování nebeských těles. Pod vlivem cen hvězdářských přístrojů, které byly z pohledu obou bratrů skutečně astronomické, i jejich mizerné dostupnosti založili dílnu na výrobu opticko-mechanických a měřicích přístrojů. V oblasti přesného strojírenství se projevili jako zdatní podnikatelé – a v době začátků firmy zvláště Jan také jako dovedný konstruktér.

Výnosy této továrničky později umožnily založit a postupně budovat ondřejovskou hvězdárnu. Původně soukromou; v roce 1928 ji Josef Frič k desátému výročí vzniku Československa předal státu. Jan Frič se však nedožil ani jejího založení v roce 1898. Zemřel o rok dříve – v Praze 21. ledna 1897. Ve svých 34 letech nenadále a velmi vážně onemocněl. Nepomohla mu už ani okamžitá operace. 

Prémii nesoucí Fričovo jméno uděluje astronomický ústav k datu blízkému jeho nečekanému úmrtí – tedy ve druhé polovině ledna.