Kutnohorská charita oslaví 20 let své existence. Výraznou proměnou prošla společnost i charita samotná. Jaká je podle vás aktuální zpráva o stavu české dobročinnosti?

Lidé jsou ochotni přispívat na dobročinnost různého druhu. Je to vidět na nejrůznějších sbírkách, když v Česku nebo ve světě dojde k nějaké katastrofě. Tady si myslím, že se situace velmi zlepšila a lidé chápou, že jejich pomoc je potřeba. Tyto sbírky bývají velmi úspěšné. Co se týká vlastních sociálních služeb, tak si lidé velmi vybírají, co, a které konkrétní cílové skupiny podpoří. Některé jsou tak říkajíc „populárnější", jako tělesně postižené děti, senioři nebo lidé po úrazech. Poté jsou skupiny, ke kterým mají lidé vztah spíše rezervovaný, a to jsou například bezdomovci nebo romská komunita. Tam ta podpora není nijak výrazná. Myslím, že právě zde se situace za těch devět let, co se pohybuji v sociálních službách, příliš nezlepšila.

Jak si tuto dobročinnou „vybíravost" vysvětlujete?

Těžko říci. Lidé podle mého názoru přispívají na to, co je zasáhne, co je bližší jejich srdci. Chtějí pomoci tam, kde se cítí být pohnuti osudem daného člověka, což je v případě zdravotně postižených asi nejčastější případ. Ale také vidí způsob řešení a dovedou si představit, na co se jejich peníze využijí. Ať jsou to nejrůznější zdravotní zákroky, rehabilitace nebo u seniorů pečovatelská služba. U sociálně vyloučených lidí je poměrně těžké si představit, jakým způsobem jim pomoci, protože společnost to dnes ani pořádně neumí. Problém je to velmi složitě řešitelný. Zatím se spíše rozšiřuje a prohlubuje v různých oblastech společnosti, a myslím, že i dárci jsou z tohoto důvodu velmi obezřetní. Obecně, pokud dají peníze třeba na bezdomovce, tak ten výsledek ihned nevidí, protože daný člověk je třeba ještě léta bez domova.

Přeci jen, podařilo se vám některého z dárců přesvědčit, že taková pomoc má smysl?

Máme dobré příklady dárců, především lidí, kteří znají naše středisko pro bezdomovce. Sami přišli s tím, že vidí, že ta práce je těžká a dlouhodobá, ale důležitá. Rozhodli se proto na tuto službu přispívat a přispěli jednorázově větší částkou. Jsou to takové ty první vlaštovky, které nás hrozně těší. Samozřejmě práce s bezdomovci je velmi složitá, ale úspěchy jsou. Lidé se přestěhují na ubytovny, byť je střídají, nebo si najdou práci a nemusí to být vždycky práce načerno. Úspěchy jsou drobné, ale my jsme rádi za každého člověka, který se posune dál.

Nicméně, nezaměřujete se pouze na problematiku bezdomovectví…

Nikoliv. Cílových skupin máme hodně. Ať jsou to senioři, rodiny s dětmi, ale právě také sociálně vyloučení. Neděláme drogovou scénu. Na to jsou organizace, které se na danou skupinu specializují. Je však pravda, že v Kutné Hoře s bezdomovci a romskou komunitou nikdo jiný nepracuje. Charita je možná specifická právě v tom, že pomáhá tam, kde ta potřebnost a problém je. A je jedno, jaká je to cílová skupina.

Jak se za těch dvacet let vašeho fungování proměnila samotná katolická charita? Jaká je zpráva o dobročinnosti charity?

To je složitá otázka. My se snažíme pomáhat opravdu tam, kde je potřeba a nikoho neodmítáme. Ať přijde kdokoliv, s jakoukoliv žádostí a prosbou, která zapadá do portfolia našich služeb, tak se mu snažíme pomoci. A když to zrovna tady nedokážeme, tak jsme schopni ho v rámci charit poslat jinam. Snažíme se v každém klientovi vidět především člověka a přistupovat k němu s láskou. Samozřejmě, že charita se snaží do své práce vnášet křesťanské hodnoty, ale jestli se to daří, nebo ne, musí posoudit naši klienti. Možná nás právě toto odlišuje od organizací, jejichž sociální služby jsou dnes postaveny čistě na komerční bázi, což je v sociální péči poměrně časté.

Neziskové organizace v České republice se musí velmi dobře orientovat ve spleti dotačních a grantových systémů. Jak se dokázala na tuto realitu adaptovat právě charita?

Zatím se daří. Závislost na dotačním systému a na fondech, protože využíváme strukturální fondy EU, je poměrně veliká, a to, co jsme schopni vybrat od drobných dárců, tvoří jen malou část našeho financování. Samozřejmě nás to netěší, protože člověk je závislý na dotacích, ale systém poskytování sociálních služeb je v České republice takto nastavený a změna zatím není v dohledu. Bylo by ideální, kdyby společnost, ať jsou to drobní dárci, nebo dárci z řad právnických osob, přispívali více. V zahraničí je běžné, že tyto dary pokrývají až třicet procent nákladů organizace, ale to je spíše o tom, jak se vyvíjí celá společnost.

Mají vůbec neziskovky šanci být finančně nezávislé na dotacích? Tedy v případě, že příspěvky od dárců nedosahují potřebné výše…

Řada neziskových organizací začíná sociálně podnikat. Vlastně si tímto způsobem vydělávají peníze na provoz služeb, které jsou klientům poskytovány zdarma, aby nebyly zcela závislé na dotacích. Ale je to docela náročné. Podnikání není sociální služba a podnikat musí člověk, který není zaměřen prioritně sociálně, protože by mu to asi úplně nefungovalo. Vybrat konkrétní podnikatelský záměr, který bude úspěšný, totiž není úplně jednoduché. Také jsme připravovali podnikatelský projekt, ale protože ho dělali primárně sociální pracovníci, tak to není připraveno úplně do té míry, že by to bylo zatím realizovatelné. Sociální podnikání bez dalších dotací např. na mzdy lidí je složité a bude trvat řadu let, než se takový model financování pro neziskovky stane dostupnějším.

Využívat granty, dotace a fondy je poměrně administrativně náročné. Jak jste se „popasovali" například s čerpáním ze strukturálních fondů Evropské unie?

Ano, řada programů a projektů je administrativně náročnějších, ale je to věc, se kterou se člověk prostě musí smířit. Správní středisko kutnohorské charity dnes zaměstnává již sedm lidí. Agendy je hodně. Velkou výhodou peněz EU je fakt, že organizace dostane většinou sto procent financování. Není to jako u klasických dotací, kde zažádáme o dotaci a na projekt dostaneme padesát, šedesát procent anebo taky jen třicet. Ale daný projekt musíme zrealizovat v plné šíři a peníze sehnat z jiných zdrojů.

Jakou část vašich příjmů tvoří právě strukturální fondy?

Strukturální fondy využíváme hodně. Někdy od roku 2004. Za ta léta jsme realizovali celou řadu projektů. Jsou léta, kdy příjmy z fondů EU tvoří třeba šedesát procent, což je významný zdroj, který je velmi vítán.

Hovořili jsme o drobném dárcovství a jeho podílu na financování vašich služeb. Jaké máte zkušenosti s firemní filantropií?

Firmy, které chtějí podporovat sociální služby, tak činí prostřednictvím různých nadací. Přímá finanční podpora dnes nebývá tak běžná, jako v minulosti. Zkušenost je taková, že zájem neziskového sektoru o firemní granty je velký a žádostí je značný převis. Každý rok získáme nějaký grant z firemní nadace ale je toho poměrně málo, protože žadatelů je opravdu velké množství. S místními firmami jsme schopni se dohodnout i mimo grantový systém. Svůj grantový systém má na Kutnohorsku například společnost Philip Morris nebo Foxconn. Mnohé firemní nadace jsou však zaměřeny třeba na zlepšení životního prostředí, komunitní rozvoj, občanskou společnost nebo bezpečnost v dopravě. Takže sociální služby jsou dnes trochu upozaděné.

To ale mluvíme o velkých nadnárodních firmách. Jaký je vztah k filantropii ze strany menších regionálních firem, či podnikatelů?

Máme několik takovýchto dárců ze strany menších podnikatelů, kteří nás podporují pravidelně určitou menší částkou. Je to spíše o tom, že žádáme na konkrétní projekty, které jsou pro podnikatele třeba přijatelné. Je to složité a podpora rozhodně není nějaká masová a veliká.

Dovedete si představit, že by charita přestala najednou fungovat? Co by to z perspektivy vašich klientů znamenalo?

Myslím, že by to byl velký problém hlavně pro město a byl by to velký nápor hlavně na městský úřad, protože řada klientů z vyloučených lokalit by směřovala tam, jako k první instituci, která jim může nějakým způsobem pomoci. Úřad by byl zřejmě zavalen a měl by problémy s řešením některých situací, které my jsme nyní schopni operativněji řešit. S těmito lidmi dlouhodobě pracujeme, máme s nimi vytvořen už důvěrnější vztah. Věřím, že služby pro seniory by například převzala městská pečovatelská služba, ale jsou cílové skupiny, které by byl problém obstarat. Tyto černé scénáře se vymýšlí již od roku 2009, kdy byl v důsledku hospodářské krize problém s financováním. Podle zákona o sociálních službách bychom mohli klíče od jednotlivých zařízení předat na krajském úřadě a říci, tak my končíme, protože nemáme na financování svých služeb. A všechny klienty a služby by kraj musel převzít ze zákona. Myslím, že by se krajští úředníci asi pěkně zapotili. Každopádně výpadek našich služeb by pocítili hlavně občané města.

Ve které sociální oblasti by to „bolelo" nejvíce?

Například bezdomovectví je spojeno s mnoha negativními jevy ve společnosti, ať jsou to krádeže nebo výtržnictví. Dnes jsme schopni řadu věcí podchytit, řadu věcí s problematickými jedinci můžeme vyřešit. Pracujeme také s dětmi z romské komunity a snažíme se jejich volný čas, který by jinak trávili na ulicích nějakou neplechou, naplnit. Takže by se konec našich služeb určitě projevil a více práce by měla police, městská policie nebo soudy. Co se týká bezdomovců, tak často bývá problém i s jejich zdravotním stavem.

Jaké vlastně poskytujete služby právě pro bezdomovce? Jak pracujete s těmito lidmi?

Poskytujeme pro ně čtyři sociální služby. První jsou terénní programy. Pracovníci objíždí okolí, jsou schopni člověka bez domova objevit a začnou s ním navazovat nějaký kontakt. Zjistí, jaký má akutní problém, jestli má nějaké zázemí, potom ho nasměrují do našeho denního centra, což je naše druhá služba, kde mu jsme schopni pomoci zařídit např. ztracené doklady. Když řešíme jeho finanční situaci, zjišťujeme třeba, jaké má závazky a dluhy. Třetí službou je noclehárna, kde jsme schopni nabídnout přespání. Člověk je tady zajištěn v tom smyslu, že nemá hlad, že je vykoupaný, že má čisté oblečení a má kde bydlet. Pro každého se snažíme najít také ubytovnu. Čtvrtou službou je sociální rehabilitace, kde se s bezdomovci snažíme pracovat. Důležité je, aby začali pracovat a opět získali pracovní návyky.

Napadá vás konkrétní příběh, kdy se taková „proměna" podařila?

Máme již řadu klientů, kteří jsou stabilizovaní, a teď s nimi hledáme práci. Učí se s námi pracovní návyky. Jeden náš úspěšný klient pracuje druhým rokem v nadaci Dítě a kůň v Miskovicích, kde pečuje o zvířata. Byl to klient, který prošel naším střediskem a byl na ulici. Je to takový dobrý příklad toho, že daná sociální služba pomáhá. Dnes má práci, vydělává si a „pečuje o něj" jeho zaměstnavatel.

Slavíte 20 let, dokážete pojmenovat největší projekty či úspěchy Oblastní charity Kutná Hora?

Vznik každé nové sociální služby je úspěchem. Začínali jsme vlastně pouze s pečovatelskou službou a volnočasovými aktivitami pro děti a mládež na sídlišti. Vždy je velkou změnou, když se přibere nová cílová skupina, ať jsou to právě bezdomovci nebo práce s romskými dospělými v rámci poradenství nebo vzdělávání. Péče o zdravotně postižené, rehabilitace, pomoc rodinám, kterým se narodí postižené dítě…to je vždy určitý milník v naší činnosti. Důležité je jistě také to, že se díky evropským projektům organizace hodně rozšířila.

Kolik má nyní kutnohorská charita zaměstnanců?

Dnes zaměstnáváme šedesát pět lidí. Přijímáme zaměstnance tam, kde je nutnost rozšíření sociálních služeb. Je to také z toho důvodu, že u nás pracují kvalitní lidé, se kterými nemáme zájem se rozloučit. Často se to v některých neziskovkách dělá tak, že své zaměstnance po skončení projektu propustí. Sociální služby jsou však docela náročné na lidský potenciál, a když už se v nich někdo osvědčí, tak máme zájem s ním spolupracovat dále. Jinými slovy, hledáme možnosti, jak potřebné projekty udržet.

Práce v sociálních službách je poměrně specifická a psychicky náročná. Nestává se postupně pevnou součástí vašeho života?

Je to tak. Většinou naše práce vstoupí také do rodin našich zaměstnanců. Není to úplně běžná práce, kdy po osmi hodinách odejdete s čistou hlavou a nemusíte přemýšlet o tom, co jste dělal přes den. Tady se setkáváte s lidskými osudy a nemusí to být nic radostného. Práci si nosíte sebou domů i do rodinného prostředí. Je to psychicky náročné, když o tom hodně přemýšlíte, tak nemáte možnost načerpat nové síly. Úplně se odstřihnout se od práce nemůžete, ale musíte to brát v nějaké rozumné míře. Ale samozřejmě, že to je profese, která je náročnější na psychiku lidí. Řada lidí může vyhořet. Tak to je pravda. Je to o tom, jak má člověk nastavenu regeneraci.

Jak jste se vlastně dostal k práci v charitě, a jak ovlivnila váš život?

Já jsem se dostal k práci v charitě náhodou. Byl jsem osloven bývalou ředitelkou, se kterou jsme se znali z kostela. Bylo mi něco po čtyřicítce, tak jsem nabídku zvažoval a bral jako změnu života, v tom smyslu, abych po sobě něco zanechal a měl ze své práce radost. Tak jsem nakonec po rozmýšlení kývnul, že to zkusím. Dostal jsem se do společenství lidí, kteří jsou pro tuto práci nadšeni. Člověk se najednou začne na okolí dívat jinak, protože se setkává také s tím, že realita života může být velmi tvrdá. Ne každý má v životě štěstí, a jsou lidé, které život semele, a nejsou si schopni pomoci. Společnost je dnes velmi hektická, rychlá, složitá a ne každý uspěje. Asi nejdůležitější bylo, že jsem se dostal do společenství lidí, kteří jsou pro dobrou věc opravdu zapálení. I má rodina se zapojuje do činnosti charity jako dobrovolníci.

A vrátíme-li se ke zmiňovanému odpočinku?

Rád jezdím na vandry. Být v přírodě je pro mě regenerace.

Hovořil jste dobrovolnictví. V české společnosti stále tento druh nezištné pomoci není úplně běžný. Čím může být dobrovolnictví pro společnost obohacující?

Dobrovolnictví je opravdu důležité. Člověk by měl vidět, že řadu věcí je dobré dělat bez nároku na zisk nebo nějakou odměnu, že je to normální. Dnes je společnost nastavena hodně tak, že se za každou věc platí a člověku připadá, že i některé věci, které by mohly být zadarmo, tak jsou zbytečně zpoplatněné. A dobrovolnou prací ve prospěch druhých tak uznává, že to tak nemusí být. Lidé by se k sobě měli chovat trochu vstřícněji a zajímat se více o druhého. Když si člověk vyzkouší, že jeho pomoc někomu udělá radost, a že je užitečná, tak je to velké zjištění.

Mají lidé o dobrovolnickou práci v charitě zájem?

O dobrovolníky vcelku nouzi nemáme. Pracuje s nimi naše dobrovolnické centrum. Chodí třeba na LDN nebo do domova důchodců nebo do nemocnice na dětské oddělení. Péče o dobrovolníky ale musí být neustálá. Musíme si je opečovávat, jako si opečováváte kamarády a přátele, aby zůstali vašimi kamarády a přáteli, tak totéž musíte dělat i s dobrovolníky.

Jaké jsou nejbližší plány kutnohorské charity?

V Kutné Hoře se začíná stavět azylový dům pro matky s dětmi. Vzhledem k tomu, že jsme byli u zrodu této myšlenky a přípravy projektu, chtěli bychom tuto službu provozovat. Je to navíc služba, která v našem portfoliu schází. Máme řadu klientů, kteří by mohli být klienty azylového domu, a v Kutné Hoře azylový dům není. Plánujeme také rozvoj terénní sociální rehabilitace a rozvíjí se hodně nová služba při středisku rané péče, která je zaměřena na práci s dětmi s projevem autismu.