Tvrďák je k hraní na flašinet něco jako povinná výbava

Flašinetáře a hlavně milého člověka jako by z jiného světa Zdeňka Kopečka znají v Nymburce snad všichni. Sešli jsme se s panem Kopečkem na jeho zahradě s výhledem na pěší lávku. Neustále se z ní ozývalo Dobrý den, dobrý den. Nazdar, odpovídal Kopeček, nazdar. V jeho až něžném hlase se odráží hlavně minulost smíchaná s přítomností. Když zavzpomíná na staré časy, pokaždé to ukončí větou: Ale to už je včéra. Řečeno s klasikem je už i hraní na flašinet tak trochu včéra. Když nějakého potkáte, zastavte se u něj. Třeba to bude právě pan Kopeček, jinak známý i jako chovatel, pastevec a profesí celý život na dráze. Flašinet vozí na starém dětském kočárku. Nedávno vyrazil hrát a že takto hraje už téměř čtyřicet let pro radost návštěvníkům na Den otevřených dveří do nymburského pivovaru. Nemá to z domu ostatně daleko.

Od kdy hrajete na veřejných akcích na flašinet?

Už od sedmdesátých let minulého století. Hlavně v Nymburce na posvícení.

Posvícení je vaše hlavní a samozřejmá štace?

Jo, to je každý rok. Pak rád chodím do pivovaru na jejich Den otevřených dveří. Teď jsem byl hrát dětem ve Dvorech. Přijeli pro mě, tak co bych nezahrál.

Kolik umí takový flašinet písniček?

Je to přesně šest písniček, ty se točí dokola. Je tam například Rozmysli si Mařenko, rozmysli, Proč bychom se netěšili, Utíkala Káča podle rybníka nebo Koruna koruna dvacet.

Jak jste k tomuto flašinetu přišel. Jaká je jeho historie?

To je zděděný flašinet po paní Urbanové. Ta na něj hrávala v hospodě Na Žofíně, poslouchal jsem ji jako malý. Ona bydlela v bývalé hospodě před truhlářstvím. Jmenovala se U Pospíšilů, ale to už je včéra.

Jak flašinet udržujete?

Mýdlem, vždycky to jednou za čas přejedu hroudou mýdla (smích).

Jednou jste mi říkal, že musíte s flašinetem utíkat z domu, že to neradi vidí.

(smích). Teď už nemusím, už chodím normálně.

Bez klobouku si vás nikdo také neumí představit.

Tvrďák k tomu flašinetu patří, to je něco jako povinná výbava. Nosím i šátek a někdy klaunský nos (smích).

Posvícení je vaše doména, kde všude v ten den hrajete?

Tak popojíždím, chvíli hraju u Elišky, na náměstí, u zrcadla nebo na Rejdišti.

Je pro vás posvícení ještě pořád svátek jako dříve?

Je. Pro nás je to slavnostní chvíle, jelikož se na zahradě sejde celá rodina. Já mám tři děti a vnoučata. Nesmí chybět postřižinské pivo. A manželka peče koláče a vdolky.

Myslíte si, že je důležité připomínat mladším staré tradice?

Já myslím, že jo. Ti starší to třeba ještě znají, ale děti už ne. Pro ty jejich vykulený oči točím klikou strašně rád.

Máte tento flašinet celou dobu?

Já měl flašinety dva. Ale co bych dělal se dvěma. Tak jsem jeden věnoval do místního muzea. Jednou jsem ale potřeboval ten flašinet půjčit, ale nešlo to. Prý je to majetek muzea (smích).

Jako dítě si vás nejen já pamatuju, jak jste chodil pást ovečky podle Labe.

Chovali jsme hodně zvířat, ovcí jsem měl asi dvacet, potom kozy a taky kravku. Jednou se na mě za minulého režimu utrhli, že je prý soukromé zemědělství zakázáno (smích).

Jinak jakou máte profesi?

Já jsem dělal celý život v Dílnách (ŽOS Železniční opravny a strojírny pozn. aut.).

Jste Zálabák, znal jste spisovatele Bohumila Hrabala, který tu žil?

No jakpak by ne. On byl ale starší, já byl proti té jeho partě kluk. Furt lítal. Pamatuju, jak jednou přišel a povídá: Nechte všeho, pojďte pozorovat milenecké párečky na procházce (smích). On chodil šestnáct let s jednou slečnou, ale pak si vzal jinou.

Místní tvrdí, že strýce Pepina docela týral. Že celou skutečnost režisér Menzel příliš ve svých filmech zidealizoval?

Bogan ho netýral, to spíš jeho matka. A Pepin tenkrát přišel z Vídně a Francin, Boganův táta, ho nechal pracovat v pivovaru. Ale on nekřičel, on tak divně drmolil, že mu nebylo rozumět.

Proč vlastně stále chodíte mezi lidi hrát na flašinet?

Aby lidi nezapomněli, že to takhle bylo. Dřív neexistovaly zábavy, ve flašinetu se skrývala celá veselka.