„Počítala jsem s variantou, že skončím na vozíku,“ říká upřímně Táňa, pro kterou vozík nebyl ‚konečnou‘. Naopak usednutí na vozík znamenalo znovunalezení svobody.

„Dostala jsem se najednou na místa, kam bych už po svých nedošla.“

A že těch míst bylo! V metropoli bydlí třicet let. A z toho přes dvacet let je v Pražské organizaci vozíčkářů, díky které se dostala na nejrůznější místa. Nejen v Praze.

Kubík.
Maminka Marcela Spěváková: Kubík měl první záchvat jako šestitýdenní miminko

Babiččino údolí, Brno, Jizerské hory… Všude tam podnikla výlet právě spolu s dalšími vozíčkáři. Kousek od nákupního domu Kotva, kde sídlí nezisková organizace, jezdí Táňa i na ruční práce nebo na šipky.

Bezbariérový komplex na Chodově

„Ale konkrétně šipky mi moc nejdou, já si tam jezdím spíše popovídat,“ směje se Táňa, která má diagnostikovanou dětskou mozkovou obrnu. Spolu s manželem bydlí na Chodově v bezbariérovém komplexu, kde jsou i další lidé s tělesným postižením.

„Výhodou je, že tam máme i pečovatelky. Ty nám chodí uklízet, nosí nám obědy… Pomohou, s čím je zrovna potřeba,“ popisuje Táňa, která byla nedávno na očním, kde jí kvůli vyšetření rozkapávali oči.

„Měla jsem pak rozostřené vidění, sama bych se domů nedostala. Využila jsem tedy právě jednu pečovatelku, která mě odvezla domů. Nebo když chodím třeba na gynekologii, tak tam také potřebuji pomoc. Sama bych na sgynekologické křeslo nevylezla.“

Na úřady, do divadla či do kina pak využívá kamarádku, která jí dělá asistentku. „Samozřejmě za peníze. Vždy se dohodneme na částce.“

Sobečtí řidiči

Táňa si dokáže poradit s mnohými překážkami. Ale na některé je krátká. „Štve mě, když se řidiči postaví na nájezd chodníku… To bych to auto nejradši… No, nebudu sprostá. Chápu, že řidič v tu chvíli třeba spěchá, tak to zaparkuje na první ‚volné‘ místo… Ale já jako vozíčkář pak musím jet po silnici a hledat další nájezd,“ zlobí se Táňa.

Minulý rok se jí zase stalo, že s kamarádkou a jejími dospělými syny jela na zastávku Výstaviště v Holešovicích. „Ještě, že měla syny s sebou. Rvali mě pak na tramvajový ostrůvek, abych se vůbec dostala na zastávku,“ vzpomíná.

Dorka.
Jarmila Neuwirthová: Moje třináctiletá dcera je na úrovni tříletého dítěte

Ani takové komplikace ji však neodradí od cestování po metropoli. „Praha, to je moje. Nedávno jsme s dalšími vozíčkáři měli úžasný výlet. Jeli jsme z polikliniky ve Vysočanech cyklostezkou do Troji, vzali jsme to kolem zámečku a pak šli novou lávkou do Stromovky. Úžasný celodenní výlet!“

Metropoli zná na vozíku křížem krážem. Miluje Karlín, stejně tak jako pražské ostrovy. Když to jde, všude jezdí i s manželem.

Seznámili se už jako děti v lázních. „Já tam jezdila vždy tak na tři měsíce v roce, on tam byl celoročně. Pak jsme se dlouho neviděli. Až v Jedličkárně. Začali jsme chodit na různé kluby vozíčkářů a tělesně postižených… A bylo to,“ uzavírá se smíchem Táňa.

Pražská organizace vozíčkářů ve zkratce:

Založili ji sami lidé na vozíku a jejich blízcí již v roce 1991.
Organizace usiluje o vytvoření sociálně příznivého prostředí, ve kterém bude moci každý člověk s postižením svobodně rozhodovat o svém životě a o způsobu zajištění svých základních životních potřeb.
Neziskovka pomáhá mimo jiné s mapováním a odstraňováním architektonických bariér.
Roční rozpočet je cca 2,5 milionu korun.