Právě pro nespornou váženost tohoto ocenění rozčeřily hladinu v Čechách informace o podivném handlování s tímto řádem, které prosákly na veřejnost před letošním 28. říjnem. Co všechno lze nyní ještě znevážit a skandalizovat?

„Je mi podivné, že jedna jediná osoba rozhoduje ve finále o tom, kdo dostane státní vyznamenání, a kdo ne. Kdyby to byla medaile pana prezidenta, pak by to bylo v pořádku. Jenže tohle je státní vyznamenání 
a osobní důvody zde nemají co dělat," uvedl Jan Jelínek, novinář, režisér a spisovatel, který byl sám za války ukrývané dítě.

Jako syn Židovky a autor knihy A kde byl Bůh… o osudech lidí v koncentračních táborech ví o hrůzách holokaustu tolik, co málokdo. „Jak Václav Havel, tak nakonec i Václav Klaus měli velké množství poradců, a dali na ně. Jejich mluvčí jsem osobně znal a od nich vím, že nesmírně dlouho 
a pečlivě připravovali výběr osobností, které byly nakonec vyznamenány," dodal. 

Jan Jelínek dělal v 90. letech v rámci programu Stevena Spielberga rozhovory 
s lidmi, kteří přežili holocaust s cílem zachovat jejich svědectví. Ví o desítkách lidí, kteří za druhé světové války žili svá malá osobní hrdinství, která nikdy nebudou, ani nemohou být oceněna státním vyznamenáním, ale měla by zůstat mementem.

Úcta lidským způsobem

Podle něj by většina přeživších o to ani nestála, ale zasloužili by si, aby jim společnost projevila úctu. Jak? Třeba způsobem, s nímž se Jan Jelínek setkal minulý týden ve Washingtonu v USA 
a který jej velmi dojal.

„Zažili jsme krásnou věc 
u Pomníku 2. světové války, který se nachází v centrální části Washingtonu. Na židlích a vozíčcích tu seděli váleční veteráni, s nimi tu byli jejich příbuzní, vojáci, přicházela i široká veřejnost. Operní pěvkyně zazpívala státní hymnu, lidé si spolu povídali… Vyjádřili padlým 
i přeživším válku svou úctu způsobem, který byl velmi lidský," řekl Jan Jelínek.

S takovým veřejným uznáním se handlovat nedá. Na rozdíl od státních vyznamenání.

Čtěte také: Kauza s (ne)oceněním Jiřího Bradyho hýbe i Mělnickem