Nerozhodovalo se tam o ničem menším než o budoucnosti dvou mladých životů. O tom jak to dopadne s čerstvě narozenými srnčími dvojčaty. Těm moc a moc chtěla pomoci lidská mláďata; opravdu ze všech sil. Naštěstí vše dobře dopadlo – a děti srnčatům neublížily natrvalo. Jak se věci vyvinou, se však zprvu neodvažovali odhadovat ani odborníci z ČSOP.

Nežádoucí pokus o záchranu

Vše začalo v pondělí 13. května, kdy malé děti objevily v lese na Praze-západ dvojici čerstvě narozených srnčat. Není je tu možno nechat bez pomoci, zrodil se plán v dětských hlavičkách: opuštěná mláďata zachráníme; odneseme je domů a budeme se o ně starat. Opatrně, aby jim neublížily, vzaly děti srnčata do náruče – a nesly je pak více než kilometr. Místo slov chvály a uznání se jim však dostalo pokárání. Táta dětem vysvětlil, že tohle byla chyba. Veliká chyba.

Staré poučky, jež někdy slyšel snad každý, to říkají jasně: v přírodě na mláďata savců (srnek, stejně jako třeba zajíců) lidé sahat nesmějí; podepsali by jim tím ortel smrti. Zvířecí rodiče se totiž bojí lidských pachů – a své potomky pak nejspíš odmítnou. „V tomto směru ale dochází k vývoji – a příklad dvou srnčat to potvrzuje,“ připomněl ve čtvrtek Stýblo.

Příroda se mění a zvířata se přizpůsobují blízkosti lidí. „Přesto, že se srnčích dvojčat lidé dotýkali, dokonce je přenášeli, jejich matka se k nim vrátila a pečuje o ně dál,“ konstatoval. Nicméně i pro něj jde o případ zajímavý svou neobvyklostí.

Matka potomky neodmítla

Otec dětí si naštěstí věděl rady: ihned zavolal právě ochranářům. Jejich Pražská zvířecí záchranka nepůsobí pouze v hlavním městě, ale i na území Prahy-západ. Následoval pokus o nápravu – s napjatým očekáváním, zda to vyjde.

Taktiku shrnul Prokop Pithart ze zvířecí záchranky: „Zkusili jsme srnčata co nejrychleji dopravit na stejné místo, kde byla nalezena, otřeli je natrhanou trávou, abychom lidské pachy trochu přebili – a čekali jsme, co se bude dít.“ Zajistit pravidelné kontroly se podařilo díky spolupráci s tatínkem dětí. Ten dostal pokyny, jak sledovat, zda mláďata takzvaně pískají a volají mámu (tak se hlásí, když mají hlad).

Zpráva z večera zněla: v tichosti leží a nehýbou se. Byť podle laického hodnocení to mohlo vyvolávat všelijaké představy, jednalo se vlastně o dobrou zprávu: tohle je přirozené chování. Rozhodně to tedy vypadalo nadějněji, než kdyby pískání prozrazovalo, že srnka u svých potomků ještě nebyla! Pozdější pozorování optimismus potvrdilo. „Dozvěděli jsme se, že dospělá srnka u srnčat je – a vše je v pořádku,“ řekl Pithart.

Staré poučky dál respektovat

Ukázalo se, že silné mateřské pouto může problém lidských pachů překonat. I když se však zdá, že jak se zvířata dostávají do větší blízkosti lidí, dokážou jejich pachy tolerovat více než dřív, neznamená to, že si v přírodě můžeme mláďata bezstarostně pohladit a věřit, že „to je v pohodě“. U některých jedinců by asi byl problém větší; zřejmě obzvlášť u prvorodiček.