A pozor – ani s veselou myslí to zase není radno přehánět. Důležité je podle jejích slov věnovat se tomu, co nám přináší radost. A především: „Buďme k sobě milí a vstřícní, mluvme spolu, naslouchejme si.“

V souvislosti s vývojem koronavirové nákazy jsme se po měsících ocitli ve fázi, kdy konec zatím není na obzoru – cokoli plánovat je tedy obtížné; navíc přichází pošmourné podzimní období. Kde v takové době hledat povzbuzení?

Situace, ve které se všichni nacházíme, nás nutí v mnohém měnit způsob života, na který jsme byli zvyklí; měnit naše zvyky a hledat nové. Řadu věcí nemůžeme dělat a řadu věcí se naopak musíme učit zvládat, i když nechceme. Unavují nás nejistota, tlak informací a dlouhodobost.

Je na nás, jaký postoj zaujmeme. Můžeme si říkat, jak je hrozné, že jsme omezováni na svých právech, že nic nemůžeme – nebo naopak musíme něco, co nechceme. Můžeme se soustředit na křivdy, které se nám dějí, nechat se zahlcovat dezinformacemi a zlobit se, že jsme přišli o svoje jistoty. Můžeme se ale také rozhlédnout kolem sebe a všímat si toho, co se nám daří, co jsme se díky covidu naučili. Doma, v rodině i ve společnosti. Možná si všimneme, že naše takzvané „jistoty“ jsou jen relativním pojmem. Že je nikdy zcela nemáme. Ale že jsme si i přesto, každý z nás, našli svůj způsob, jak to zvládnout. Možná se nemusíme tolik soustředit na to, co nemůžeme, ale naopak si všímat toho, s čím máme dobré zkušenosti, co jde, u sebe, ve svém okolí. Psychická odolnost je nám dána, jsme jí vybaveni, pomáhá nám přežít. Důvěřujme sobě a důvěřujme naší schopnosti zvládat těžké situace. Pohled do minulosti nám ukazuje, že jsme to zvládli vždy.

Pomohlo by třeba upnout se na přípravu rodinných Vánoc a věnovat chystání sváteční pohody větší pozornost než obvykle?

Nemyslím, že bychom se měli k něčemu upínat. Ale možná je současná situace výzvou k tomu, abychom čas Vánoc prožili úplně jinak. Nezaměřovali se tolik na dárky, na hojnost, na důraz jakéhosi blahobytu. Ten příběh Vánoc, od kterého se vše odvíjí, se odehrává na jedné straně v chudobě a na druhé ve fungujících vztazích rodiny. Skutečné štěstí přece není v tom, co si můžeme dovolit, ale v tom že jsme, že k někomu patříme a někdo patří k nám. Dnes máme tolik možností pro vzájemnou komunikaci, můžeme si vztahy vyjádřit, utvrdit se v nich.

Třeba ale také vůbec nemáme chuť myslet na vánoční přípravy – a chceme ten čas letos strávit jinak než obvykle. Každému pomáhá něco jiného. Důležité je respektovat svoje prožívání a svoje potřeby. Máme odpovědnost za sebe, ale i za své blízké. Hledejme a dělejme to, co nám bude přinášet radost a čím uděláme radost svému okolí; třeba to bude něco úplně nového, co jsme doposud nezkoušeli. Buďme k sobě milí a vstřícní, mluvme spolu, naslouchejme si.

Média nyní intenzivně informují o nárůstu počtu zemřelých, debatách kolem způsobu pohřbívání nakažených lidí – navíc v dušičkovém čase jsme k tomu citlivější než jindy. Je rozumné raději tyto zprávy přestat sledovat?

Určitě je dobré sledovat, jak se situace vyvíjí. Informace jsou klíčové, i v krizové situaci totiž potřebujeme vědět, potřebujeme situaci nějak rozumět, potřebujeme se v ní umět orientovat. Důležité je ale hledat ověřená fakta a najít si důvěryhodný zdroj; stačí jeden, dva. A důležité je také si množství informací dávkovat tak, aby to nebylo to jediné, čím se budeme zabývat. Covid se stal součástí našeho života, ale není tím jediným, čím žijeme. Dušičkové období bylo časem, který nám možná intenzivněji připomněl ztrátu našich blízkých a křehkost našeho života. Možná právě tu křehkost si v této době uvědomujeme víc. Pokud ji proměníme v odpovědnost za svůj život, bude to dobrý benefit. Smrt nemáme ve své moci, ale můžeme ovlivňovat své zdraví, náš život a život našich blízkých. V čase, který je nám dán, můžeme hledat způsoby, jak druhým udělat radost a jak dobře prožít každý den. A možná k tomu přidat i to, co rozumíme pod pojmem „vděčnost“. Vděčnost za to, čím nás obohatili ti, kteří už mezi námi nejsou. A vděčnost za to, že my ještě máme příležitost něco dělat, něco změnit, pro někoho být někým…

Náročné situace Češi rádi řeší s humorem – a spousta vtipů se vyrojila i pro dnešní dobu. Některé i drsné. Deník například zaznamenal ostře odmítavou reakci na parodii vánoční reklamy, která vyzývá lidi, aby s nákupem vánočních dárků počkali: prý jich „nebudou potřebovat tolik“. Co by měl mít na mysli člověk, který se něco podobného rozhodne rozesílat či sdílet – a co ten, koho se taková věc dotýká, když k němu doputovala proti jeho vůli?

Nadhled a humor jsou velmi důležité a pomáhají. Ale stejně důležité jsou i tolerance, ohleduplnost, respekt k tomu, že druhý člověk to může prožívat a cítit úplně jinak než já; má na to plné právo. Co jednomu člověku pomůže, může jiného velmi zranit. Někomu může pomáhat parodie – ale kdo prožívá silné pocity úzkosti a strachu, obavy z přítomnosti a z budoucnosti, pocit ztráty životních jistot, cítí neklid a podrážděnost či osamocení, toho může tato parodie zraňovat.

Jsme v této situaci všichni společně. Pokusme se tedy myslet i na druhé, chovejme se rozumně a s citem. Respektujme sebe a své potřeby, ale i potřeby druhých. Zachovejme si důstojnost v tom, co děláme. Chyby a omyly ke krizové situaci patří, ale snažme se jich dělat co nejméně. A buďme také opatrní v tom, jaké zprávy rozesíláme. Pokud k nám doputuje nevyžádaná zpráva, zvažme, zda ji potřebujeme číst a dočíst. A jestli jsme ji přečetli a zasáhne nás, pokusme se myslet spíše na všechny ty ostatní, kteří jsou kolem nás a kteří pomáhají, na dobrovolníky, na profesionalitu a nasazení zdravotníků a záchranářů, kteří dělají všechno pro záchranu našeho života a zdraví.