Zrovna tuhle běžel v osmisethlavém běžeckém poli ve Stromovce Noční běh pro Světlušku (Nadační fond Českého rozhlasu podporující nevidomé - pozn. red.). S vodičem ruku v ruce uběhli pět kilometrů za 24 minut.

„To byla taková rovinka, nic těžkého, hezky jsem se proběhl," hodnotí svůj běh Ivo a přiznává, že běhání nemá rád. A hlavně, nemá s kým běhat. „Fakt neběhám, prostě mne to moc nebaví. A je to složité na čas, kdo by chtěl běhat s nevidomým? Takové dohadování je na dlouho," uculuje se.

Ivo jezdí na dvojkole seriál závodů v terénu Kolo pro život.

„Jak nevidím, tak to má spolujezdec či spoluběžec těžké. Mne to pořád táhne dopředu, nevidím davy běžců, nevidím cyklistický peloton. Prostě chci zrychlovat a kolega má co dělat, aby mne udržel na uzdě. Jsem trochu jak urvaný ze řetězu. Doprovod si se mnou užije, jenže já musím kupředu," popisuje své sportovní pocity.

Ivo hraje pravidelně goalball, to dvě družstva proti sobě hází míčem, ve kterém je rolnička. Nyní má novou zálibu. „Kamarád zakládá jezdecký oddíl, takže do toho jdu," říká a nezapomene dodat, že kromě aktivního pohybu, který je pro něho životním nábojem, má rád i hospodské posezení.

„S kamarády na pivo zajdu moc rád. Bohužel, manželka tomu nakloněna příliš není, ale chápu ji," usmívá se a začíná vzpomínat na setkání před nějakými šestnácti lety. „Občas jsem chodil z Podolí, kde jsem bydlel, na Kavčí hory venčit psa. A tam jsem potkal slečnu, se kterou jsem se zapovídal. Když jsem přišel do práce, povídám tam, že jsem potkal princeznu. Pak jsme se potkali znovu. Naštěstí. 
A jsme spolu šestnáct let," zasní se Ivo.

Sport je tím, co mu dodává sílu, chuť do dalšího dne. „Nejsem nadaný herecky, hudebně ani pěvecky. Co v galerii, když nevidíte? Tak mi zbývá ten sport a hospoda."

Bylo mu devět, když přišel o první oko. „Se spolužákem jsme si hráli na rytíře, házeli po sobě klacky. Byl jsem méně šikovnější."

Ve třinácti letech přišel další problém. „Sympatická oftalmie se tomu říká. Prostě zánět očního nervu přešel 
z jednoho oka do druhého. Horšilo se to a někdy po patnáctém roku přišlo definitivní nevidění."

Má za sebou střední ekonomickou školu. Už jednadvacet let se ale živí jako masér. Přiznává, že dotek lidského těla, kdy cítí, že tomu, který leží na lůžku, se ulevuje, je tím, co ho na této práci nesmírně baví.

Je mu 46 let. Nebýt před 35 lety chvíle, kdy se postavil ve špatnou chvíli na špatné místo a trefil ho letící klacek, jeho svět by byl zcela jiný. Jaký? Kdo ví. Svět bere takový, jaký je. „Nevidím, a co s tím mám dělat? Nic, to se nezmění. Občas jsem naštvanej na život. Není to ale, když špatně šlápnu, protože prostě nevidím, ale třeba pro to, že se někdy dohaduju s manželkou. To jsem pak naštvanej. 
S ženou, kterou mám rád. 
S princeznou."

Ivo Budil

Bylo mu devět, když přišel o první oko. „Se spolužákem jsme si hráli na rytíře, házeli po sobě klacky."  Ve třinácti letech přišel další problém: „Sympatická oftalmie se tomu říká." Někdy po patnáctém roku zcela přestal vidět. Přesto nic nevzdal. Dnes je mu 46 a jeho životní příběh je inspirativní.

Čtěte také:
OBRAZEM: Běželi pro Světlušku
Pětadvacet minut spojeni gumou. Doslova…