Prčice, Prčice, Prčice. Všude, kam se podíváš, samé Prčice

Podle informací trasu údajně inspirovala Běla Dvořáková, která zakladatelům pochodu, marně hledajícím atraktivní cíl ve vzdálenosti kolem sedmdesáti kilometrů od Prahy, aby se trasa dala ujít za denního světla, řekla: „Je čas na oběd, běžte s tím už do Prčic!"

První turisté, podle všeho tehdy recesisté, se do malebné středočeské krajiny vydali 17. dubna roku 1966. Už tehdy šlapal neuvěřitelný počet účastníků 469. Původním záměrem bylo pěšky překonat vzdálenost 100 tisíc loktů českých.

Prčický pochod se koná většinou třetí květnovou sobotu. Letos 21. května. Na startu trasy, kterou si turista vybere, zaplatí startovné, obdrží mapu pochodu a po trase získává na kontrolních bodech do mapy razítka. V cíli každý účastník pochodu získá tradiční „Prčický škrpál".

Nyní si již pochod bez škrpálu jako suvenýru nelze představit. Původně byly odměnou ale stužky. První botička byla kovová a v roce 1973 si ji odneslo 9471 pochodníků. První plastová botička byla suvenýrem na dvanáctém ročníku. Tehdy se psal rok 1977.

Kliknutím na obrázek ho zvětšíte.

Snahou většiny účastníků je dokázat si víc, než je zvykem

V sobotu 21. května vyrazí davy lidí do Prčic po jedenapadesáté. Přípravy jsou podle Petra Karlovského, jednoho z organizátorů, ve finální části a je v podstatě spuštěné odpočítávání. S ním jsme si povídali v pondělí, pět dnů před startem pochodu Praha - Prčice.

Co zbývá ještě do soboty doladit?

Nic už neměníme, vše je dané. V současné době trasíři a startéři fasují veškeré materiály, které potřebují. Konkrétně jde o mapy, vstupenky, pravidla pro vyvěšení a razítka

Jak dlouho trvá příprava pochodu a co všechno zahrnuje?

Přípravy jsou celoroční. Termín, třetí sobota v květnu, je dopředu daný. Zahrnuje to v první řadě sehnat lidi, kteří jsou ochotní ve svém volném čase něco udělat pro jiné. A to zadarmo. Vymyslet průchody tras a kudy povedou cesty. Dále řešíme místa startů, někdy je také potřeba zaplatit některé průchody, zajistit dopravní značení, vytisknout mapy, letáky, udělat grafiku, úklidy, dohodnout posílení dopravy a vydat různá doporučení. Další těžký nešvar je, že lidé nečtou pravidla a místo toho se ptají. Denně odpovídám na dvacet až třicet emailů odkud je start, kolik je startovné a jestli se dá platit dopředu. Celý rok si sbíráme připomínky od lidí, co se povedlo a co ne. Následně pak řešíme, s čím se dá něco udělat a s čím ne.

Vnímáte za ta léta na organizaci nějakou výraznou změnu?

Vidím jednu velmi výraznou, o které jsem se chtěl zmínit do knihy, kterou jsme vydali loni k padesátiletému výročí. Všichni mi ale říkali, ať to nedělám. Teď si to však dovolím říci. Trápí nás to, čím stůně celá společnost. Je to absolutní nerespektování jakýchkoli pravidel. Dříve lidé šli na akci a ctili pravidla, což mi přijde úplně normální. Pro větší část české populace to dneska neplatí, protože lidi šidí. Aby třicetiletý chasník ušel třicet kilometrů, leckdy ještě pod vlivem a pak se kasal, kolik už má za sebou startů? Mně to přijde jako šílený nepoměr k malým dětem a sedmdesátiletým až osmdesátiletým babičkám a dědečkům, kteří tu trasu jdou. Dospělí lidé by měli chodit trasy od čtyřiceti kilometrů výš, vždyť ve třiceti je člověk na vrcholu svých sil. Podvádí tím nejen nás, ale i sám sebe. Považuji to za neúctu ke všem ostatním, kteří si sáhnou hlouběji, než jsou zvyklí. Veřejnost má pocit, že řídit se pravidly je přežitek a že podvádět je v pořádku. To mi hodně otravuje život. Tradičně ctíme právě pravidla, která jsou nastavená od začátku a pokud někdo tvrdí opak, tak lže.

Naznačil jste, že lidé mají často připomínky. Čeho se týkají nejčastěji?

Většinou délky tras, jenže my kratší trasy zkrátka dělat nebudeme. Dále účasti cyklistů na jiných trasách. Přesto si stojíme za tím, aby cesty byly rozdělené, protože pohyb obou skupin je jiný, což by mohlo být nebezpečné pro obě strany. Tím, že jsou trasy rozdělené, si navzájem nepřekáží. Také nechceme, aby se ne zrovna disciplinovaní mladí chodci, kteří mají pochod spojený s konzumací alkoholu, pohybovali po dětské trase. Přesto se na ni snaží dostat kvůli její délce. Přitom nejkratší cesta pro dospělé je delší jen o sedm kilometrů, a to jim připadá jako obrovský rozdíl.

Dělají mladí podnapilí lidé často potíže?

Někdy ano. Nejlepší jsou tací, kteří jsou nestřídmí už od startu a pak po deseti kilometrech upadnou do škarpy a zbytek dne prospí. Ačkoli se to hodně zlehčuje, je to problém, protože si nemyslím, že je to pro děti dobrý příklad. Proto dáváme rodičům možnost, aby mohli jít s dětmi trasu určenou pouze pro ně a pro seniory nad šedesát let.

Souhlasíte s nutností lékařské prohlídky pro pěší, kteří jdou trasy padesát kilometrů a více?

Už na konci šedesátých let bylo napsáno, že potvrzení od lékaře tito účastníci musí mít. Vyhláška ministerstva zdravotnictví udává, že prohlídku musí povinně absolvovat. Je to správně, protože většina lidí, kteří ten pochod jdou, nejsou zvyklí na výraznou fyzickou zátěž. Pak si ale všichni řeknou, že půjdou do Prčice.

Také jste zájemce upozorňovali, aby se neřídili zkušenostmi z předchozích let.

Ano, každý rok totiž bývají vynucené změny cest. Bohatě stačí, když vám sedlák náhle udělá někde ohradu a začne tam chovat koně. Krásný příklad je tři kilometry od Prčice, kde někdo koupil parcelu, přes kterou vedla předtím obecní cesta. Teď si pozemek oplotil a nedá se tudy projít, proto je důležité sledovat přesně popisky.

Pamatuje si, kdy jste šel pochod poprvé?

To bylo v roce 1973, což byl zvláštní ročník. Za prvé se šlo místo v dubnu až v květnu a novinkou byla také kovová botička. Premiéru měla i dětská trasa a zároveň se pochodu zúčastnilo skoro deseti tisíc lidí. Do té doby se účast pohybovala ve stovkách nebo v tisících.

Naplnila se vaše představa o prčickém pochodu?

V té době jsem žádnou představu rozhodně neměl. Bylo mi dvanáct a rodiče řekli, že půjdeme na výlet. Jen si pamatuji, že jsem se celou cestu bál, že dostanu doma nařezáno. Dětská trasa, kterou jsem šel, startovala z Tomic. My kousek odtamtud máme chatu. Když jsme tam tehdy přijeli, zjistila maminka, že se mi přes zimu zvětšila noha a jediné boty, do kterých jsem se vešel, byly její kecky. Po pár kilometrech mě ale začaly neuvěřitelně tlačit, a abych to mohl dojít, tak jsem vytáhl nůž a uřízl jim špičky.

Chodil jste od té doby pravidelně?

Šel jsem dalších deset ročníků. U pochodu ale pravidelně jsem. Nejdřív jsem dělal úsekového trasíře, pak šéfa cíle. Postupem času jsem se dostal mezi organizační štáb pod vedením zakladatele Karla Kulleho. V roce 1998, tedy dva roky po jeho smrti, jsem začal dělat místopředsedu a tu funkci zastávám už osmnáct let. Protože předsedové nějak záhadně umírají, tak jsem si řekl, že to se mi ještě nechce.

Zakladatele Karla Kulleho jste znal osobně. Ptal jste se ho někdy, jak nápad vznikl?

Bavili jsme se o tom mockrát, jenže jsme paradoxně nikdy k ničemu nedospěli. Údajně dostal úkol v práci vymyslet nějaký pochod, který by se ušel za den. Jak tak seděli v redakční radě, nic je nenapadalo. Pak je několik verzí. První je, že někdo řekl: „Do prčic, proč nás nic nenapadá?" Další verze je, že jistá paní přišla a řekla: „Do prčic, nechte toho a pojďte se najíst." Oni se koukli do mapy a zjistili, že Prčice jsou šedesát pět kilometrů od Pomořan. No a pochod byl na světě.

A následně se Prčice staly nejmasovějším pochodem.

Nejsilnější ročníky, které jsem zažil, byly v sedmdesátém devátém a v osmdesátém roce. To se akce účastnilo třicet pět tisíc lidí. V devadesátém roce pak čísla spadla na sedm až osm tisíc. Nyní se držíme kolem dvaceti tisíc pochodníků.

Čím si vysvětlujete ten propad?

Pokles v devadesátých letech byl dán jistým pocitem svobody a možností všude jezdit. Navíc hodně lidí bralo Prčice jako komunistický přežitek. Přitom jsme se nikdy s žádnou vládnoucí garniturou nezadali. Vím jen, že lidé chodili dávat věnce k pomníkům květnové masakru, který v Sedlci byl. Pak najednou v devadesátých letech téměř každá politická strana hlásala něco ve stylu, pojďte s námi do Prčice. Proti tomu jsme se však prudce ohradili. Pochod zůstane apolitický, nechceme nic propagovat a řekl bych, že si na to politici už zvykli.

Když mluvíme o propagaci, potřebuje vůbec takový fenomén, jakým pochod je, reklamu?

Já si dokonce myslím, že by ji ani mít neměl. Náhodou se lidé zblázní, což někdy nelze u veřejnosti vyloučit, a co potom? Sice máme rezervy, ale co když nám botičky dojdou? To se naštěstí zatím stalo jen dvakrát.

K loňskému výročí se vydala kniha, jak dlouho se na ni pracovalo?

Rok a půl. Řekli jsme si, že k takovému jubilejnímu výročí, jako je padesát let, by si pochod zasloužil něco speciálního. Nějaké informace jsme čerpali z archivu, který jsme zdědili, a zbytek se vysledoval. Akorát na začátku jsem měl pocit, že částky nákladů na knihu jsou dost astronomické. Začal jsem proto shánět peníze, což nebylo vůbec jednoduché. Postupem času se ale podařilo sehnat patřičné partnery. K výročnímu pochodu jsme také nechali udělat speciální pokovanou botičku, jako symbol návratu do minulosti.

Co pro vás osobně Prčice znamenají?

Pro mě to znamená zapojení celé široké rodiny a mnoha přátel. Dále velmi neklidný duben a květen. Velmi si vážím toho, že to ti lidé dělat chtějí. Je to totiž takový masochistický koníček, který mám ale rád.

Čtěte také: Prčice šly tisíce lidí, i když hokejisté bojovali o finále