Není to ovšem tak, že by sanitka stála někde za městem a nevěděla, kam s pacientem jet, upřesnil v úterý Deníku. Nicméně i takováto situace by prý mohla časem nastat, pokud se situace bude zhoršovat. Problémy podle Houdka souvisejí s úbytkem lékařů, a hlavně zdravotních sester – a s tím spojeným snižováním lůžkových kapacit. „Dřív stačilo v Praze zavolat do jedné, maximálně do dvou nemocnic – dnes je naše operátorky často obvolávají prakticky všechny," přiblížil Houdek, jak se během posledního roku zkomplikovalo hledání volného lůžka.

Jet jinam je lepší

Martin Šalek z Nemocnice Na Bulovce ovšem vidí souvislosti jinak: pacientů přibývá. Rok od roku jich sanitky záchranných služeb přivážejí na Bulovku víc; loni to už bylo přes 23 tisíc lidí. „Počet lůžek přitom zůstává stejný: tisíc a jedno," uvedl Šalek. Obsazenost postelí v „jeho" nemocnici dosahuje v průměru 80–85 procent; interna má obložnost 96 procent.

Státní nemocnice ovšem pacienty odmítat nesmějí – a také se to podle Šalkových slov neděje. Problém s kapacitou se pak řeší výpomocí v rámci nemocnice: hospitalizovaný je pacientem kliniky, kam patří, a dostává správnou léčbu, ale umístěn může být tam, kde je volno.

Někdy prý však může dojít i k nepochopení – třeba v případě pacientů s mozkovou příhodou. „Naše neurologie není iktové centrum," upozornil Šalek. Znamená to, že lékařský tým nemůže provádět některé procedury a zákroky – chybí mu příslušný „papír s razítkem". To je důvod, proč pro pacienta může být výhodnější přímý transport třeba na Homolku…

I zástupci dalších oslovených nemocnic se shodují: pacienti odmítáni nejsou. „Přijímáme všechny – až na výjimky, kdy pacienta nelze přijmout z kapacitních důvodů," uvedla třeba Jitka Zinke z Ústřední vojenské nemocnice, kde mají vybavení i pro příjem pacientů ve velmi vážném stavu. Pavlína Danková z Motola hovoří podobně. K odmítání pacientů podle ní nedochází. Ovšem – pokud není místo, nedá se nic dělat; nemocnice není nafukovací.

Ne každé kolínko

U urgentních pacientů, v jejichž případě jde o minuty, není podle Dankové problém. Prý se však stává, že lidé zneužívají záchranku nebo nadhodnocují své úrazy. „Všechna odřená kolínka do Motola nemůžou," poznamenala Danková. Stane se také, že někdo dejme tomu z Ďáblic, koho postihly třeba problémy s tlakem, nechce odvézt do nejbližšího zařízení, ale trvá na cestě do Motola. Proč? Už tam přece chodí na ortopedii! Danková ovšem dala za pravdu i Houdkovi: chybí sestry, a tak jsou některá lůžka zavřená.

Záchranáři z metropole si spolupráci s nemocnicemi pochvalují. „Chtěli bychom jim poděkovat za vstřícný přístup," řekla v úterý Deníku Jana Poštová z jejich centrály. Žádné dramatické problémy prý nejsou – a pokud se vyskytne komplikace, daří se ji operativně vyřešit, ujistila pacienty i jejich blízké.

Umět se domluvit

Ředitel Houdek chce více spolupracovat právě s pražskými kolegy, protože obě záchranky mají přehled o plánovaných omezeních péče na konkrétních odděleních ve svých regionech. Mohlo by se tak podařit zkoordinovat, aby ve stejném čase nebyly v metropoli a v jejím okolí uzavřeny dejme tomu tři gynekologie současně.

Částečné řešení vidí Houdek také v lepším fungování primární péče: tedy praktických lékařů. „Dnes většina zavře ordinaci v pátek v poledne," upozornil šéf záchranářů, kde vidí rezervy. Žádoucí by prý bylo zapojit více praktiků do zajišťování pohotovostí – lékařské služby první pomoci. Otázka, kde najít stovky chybějících sester, má ovšem zatím jen smutně tichou odpověď: pokrčení rameny.