V neděli 9. května na to upozornila hejtmanka Středočeského kraje Petra Pecková (STAN), když na facebooku zveřejnila sérii fotografií: průhled přes monument do oblak.

„Jestlipak poznáte, co jsem pro vás vyfotila?“ obrací se s dotazem na uživatele sociální sítě se zájmem o její profil. „Zase tak úplně běžně se to moc neví,“ poznamenala. Byť s nápovědou, kterou připojila, by se zdálo, že je vše jasné: „Byla jsem tam před 14 dny soukromě na výletě – a pojedu tam toto úterý pracovně, protože ten den to bude přesně 76 let, kdy to začalo a o den později skončilo.“

Byť pár komentujících přiznává, že netuší, o čem je řeč, většina má jasno: jde o odkaz na Příbramsko. Obsáhleji to mezi prvními připomněl Petr Borecký z Úval na Praze-východ (a mimochodem také krajský radní za STAN, který má na starost oblast veřejné dopravy): „Památník Milín/Slivice a poslední výstřely II. světové války v noci z 11. na 12. května 1945.“

Ještě obšírnější poučení nabízí Tomáš Dostál z Kutnohorska: „Zde zazněly poslední výstřely druhé světové války, která se stala největším konfliktem v dějinách lidstva. Je důležité připomínat tyto události, být hrdi na náš národ a moc si přát, aby se již v budoucnosti nic podobného neopakovalo.“

Odkazem na text sdružení nezávislých kandidátů Mnichovice – město na vaší straně právě z Mnichovic na Praze-východ, kde je starostkou, Pecková dále upozornila, že je na místě připomínat si a vzpomínat na lidi, kteří se konce války nedočkali. „Žili mezi námi, kamarádili se s našimi prarodiči, měli své rodiny… Myslíme na ně každý rok,“ uvedla k pietě, které se stala tradičním uctěním památky místních obětí druhé světlové války.

I kratičké připomenutí jejich osudů může o období druhé světové války napovědět víc, než dlouhé výklady v hodinách dějepisu. Poté, co v pětačtyřicátém zůstal 7. května odpoledne stát kvůli vytrhaným kolejím vlak s obrněným vozem u strážního domku mezi Mirošovicemi a Mnichovicemi, zabily střely z tohoto vlaku Václav Šafaříka, který vycházel po schůdkách z nutriové farmy, a Josefa Jíru na vlastní zahradě.

Jan Bělský byl zastřelen poté, kdy se s bílým praporem vydal k vlaku, aby se pokusil dojednat složení zbraní. Alois Podseník a Václav Vejřík ve stejný den zahynuli při bojích s posádkou německých vojáků ve Strančicích. Neumíralo se však jen v posledních hodinách okupace. Mnichovičtí si připomínají i její další oběti. Jde o rozmanité příběhy; o historii hrdinství i náhody – včetně osudu ševce, který musel šít boty německým vojákům a jeden z německých zákazníků ho zastřelil kvůli nespokojenosti s odevzdaným dílem.