Píše se den třetí. Už nás čeká závěrečná stovka a Vídeň bude pokořena. Jenže místo tónů z mobilu nás budí bubnování do oken. Prší. Co, prší. Lije jako z konve. A prognózy jsou jednoznačné. Jen tak hned nepřestane. No jo. To trochu kazí náladu, ale na našem záměru dojet na kole z Kolína až do Vídně to nemůže nic změnit.


Takže zabalíme věci, oblékneme náhradní trikoty a nepromokavé bundy, vyměníme sklíčka v brýlích a může se vyrazit. Z Hevlína je to k přechodu pouhý kilometr. Když se fotíme na rakouských hranicích, už jsme mokří až na kost, ale stále veselí. Poprvé na kole za hranicemi České republiky.

Kudy kam aneb rakouské značení
Jenže úsměv z tváří se nám záhy vytrácí a hned několikrát. V prvním rakouském městečku totiž narážíme na první problém, který nás pak provázel po celou cestu na kole do Vídně i v autě z Vídně. A co že to je? Značení!

Rakušané mají evidentně jiný styl. Jednou frknou ceduli doleva, jindy doprava, někdy nahoru, někdy dolu. Prostě nikdy člověk neví, kam po ní koukat. A ten slejvák do toho, no lahůdka. A to ještě netušíme, co je největší rakouská specialita. Ukazatele směru mají Rakušané až za křižovatkami. Takže, když neznáte přesně cestu, je to jízda ve znamení pokus omyl (a to zejména v autě nadělá nesnáze).

Dva v jednom
Ale chytrý a snaživý Čech si vždy poradí. A taky že jo. Takže se na první plánované zastávce v pořádku shledáváme s naším auto doprovodem. Jenže tady nastává karambol číslo dvě. Prasklá duše. Takže déšť nedéšť jde se měnit.

Po pár minutách je hotovo, taťka je rychlík. Můžeme dál. „Další zastávka je za 25 kilometrů," křikne na mě taťka při odjezdu, abych tak zhruba věděla. No jo, ale už za pár chvil, po několika metrech, musíme zastavit znovu. Neplánovaně. Někdo mi asi až do Vídně dojet nepřeje. Znovu jsem totiž píchla. A co teď? Další náhradní duši už nemám, stále prší… „Zkusím to ještě zalepit," navrhuje taťulda a mně svítá naděje. Do Vídně prostě dojedeme.

Kaluž vedle kravína nám pomáhá objevit prasklinu, pár vteřin se lepí a může se foukat… Ach jo, duše utíká, prostě to v tom vlhku a mokru nedrží. „Paráda, jede se domu. Už máme víc jak 270 kilometrů 
v nohách, cíl je na dosah a já nemám kolo. Sakra," honí se mi hlavou.

Alenka v říši divů
V tom ale přichází nabídka. „Tak si půjč moje kolo, tvoje naložíme do auta a jeď sama. Pojedeme za tebou autem, budeme častěji stavět, abychom věděli, že jsi v pořádku," navrhuje taťka. A já bez váhání beru. První kilometry jsou tedy v takové zvláštní atmosféře. Vím, že zabloudit se dá 
v Rakousku jednoduše, cestu nijak extra nastudovanou nemám, protože jsem se spoléhala na taťku, stále prší, ale pocit euforie a vidina splněného snu převažuje. Jízdu si užívám.

A výsledek? Za pár hodin dojíždím do Vídně. Samozřejmě jsem chvílemi bloudila, ale co? Vídeň se přede mnou neschovala.

Stálo to za to. První den a skoro sto padesát kilometrů v nohách, neskutečné kopce na Žďársku. Horko a vítr během druhého dne. Šílený slejvák, dva defekty, bloudění v den třetí. Ale stálo to za to. Zkuste si to všichni, sednout na kolo a dojet někam hodně daleko.

Závěrem? Neskutečně velké díky taťkovi, který to se mnou v padesáti letech podnikl a auto doprovodu, bez kterého by to, jak jsem se přesvědčila, na tak dlouhé trase a mimo Českou republiku nešlo.

Tour to Vienna v číslech
1. den
Kolín – Předklášteří 142 km
nastoupáno: 1510 metrů
čas: cca 7 hodin 10 minut
2. den
Předkláštěří – Hevlín 108 km
nastoupáno: 775 metrů
čas: cca 5 hodin 20 minut
3. den
Hevlín – Vídeň 102 km
nastoupáno: 795 metrů
čas: cca 4 hodiny 30 minut
Celkem
Kolín – Vídeň 352 km
nastoupáno: 3080 metrů
čas: cca 17 hodin