Kliknutím zvětšíte„Jaké období to emocionálně bylo, si dnes těžko dovedeme byť jen představit. Byla to doba zášti Čechů proti Němcům, ale také Čechů proti Čechům. Ostatně, Čechů bylo odsouzených mnohem více, než Němců,“ připomíná odborník.
Jak se svobodné Československo vypořádávalo s těmi, kteří přisluhovali nacistům?
Kvůli tomu byly zřízeny mimořádné lidové soudy. Ty měly danou strukturu. Zasedalo v nich pět členů senátu. Předseda byl vždy soudce – profesionál. Ten měl k dispozici čtyři soudce z lidu volené podle určitého klíče, který souvisel s tím, jak se pohybovaly priority v rámci Národní fronty. V první fázi retribučního soudnictví byl patrný nárůst vlivu komunistické strany, avšak v obnovené retribuci byl její vliv už absolutní.
Retribuce, jak se proces nazýval, měla napravit křivdy, a to jak majetkové, tak morální nebo státoprávní, vzniklé během okupace na českém obyvatelstvu. Měla dvě fáze. Existovaly totiž malý a velký retribuční dekret prezidenta republiky. Na základě velkého vznikaly mimořádné lidové soudy, které posuzovaly těžší zločiny. O něco později začal platit i malý retribuční dekret prezidenta republiky a na jeho základě trestní nalézací komise řešily činy menší závažnosti. To bylo v období od léta 1945 do roku 1947. Fáze takzvané obnovené retribuce byla předznamenaná únorem 1948 a probíhala krátce právě v tom roce, kdy měly být všechny nově otevřené případy vyřešeny do konce roku.
Tohle dávání věcí do pořádku bylo na základě práva, nebo se řídilo také politikou?
V případě obnovené retribuce, tedy druhé fáze vyrovnání se s následky okupace, zcela jistě byly procesy poplatné prosazující se politické vůli komunistů.
Po roce 1948 se už žádné procesy spojené s retribucí nekonaly?
V zásadě nekonaly. Je ale potřeba připomenout, že po zániku mimořádných lidových soudů a trestních nalézacích komisí přebraly jejich kompetence nově vzniklé instituce státní a soudní správy. Řešení těchto případů přecházelo na okresní a krajské soudy případně na trestní komise u okresních národních výborů.
Zkuste popsat, jaké skutky soudy projednávaly a trestaly.
Mimořádné lidové soudy řešily závažnější provinění, jímž bylo v naší oblasti se silnou působností gestapa a přítomnosti jednotek SS na cvičišti na Neveklovsku především udavačství a spolupráce s nacistickými represivními složkami. Druhý nejzávažnější skutek byla podpora a propagace nacismu. Dále to bylo také členství v nacistických a fašistických organizacích, trestáni byli samozřejmě především funkcionáři.
Benešov na fotografiích pořízených krátce po skončení druhé světové války.
A které skutky byly zařazeny mezi méně závažné trestné činy?
To je největší problém retribučního soudnictví, respektive malého retribučního dekretu. Ten byl formulován velmi vágně. Zatímco velký retribuční dekret měl tři desítky paragrafů, malý retribuční dekret ve Sbírce zákonů a nařízení se vešel na polovinu stránky a měl jen pět paragrafů.
Znamená to tedy, že bylo možné paragrafy ohýbat, jak se tomu, kdo měl tu moc, právě hodilo?
Ano, ta doba byla taková, i když spíše než o ohýbání paragrafů bych mluvil o jejich výkladu. Ještě je důležité říci, že členové trestních nápravných komisí byli laici. Nechci říkat, že všichni měli primární zájem někoho poškodit, ale k vyřizování účtů docházelo v daleko větší míře, než u mimořádných lidových soudů.
Základní, důležité, ale obecné pojmy jste tedy vysvětlil. Buďte nyní konkrétnější. Jak to bylo na Benešovsku? Kolik kolaborantů prošlo poválečnými soudy?
Situace stále není natolik zmapovaná, abychom mohli mluvit o celém okrese. Máme ale díky Ondřeji Kulhavému dobře zpracovanou problematiku Mimořádného lidového soudu Tábor, který byl příslušný pro naprostou většinu území okresu Benešov. Svou působností ale do okresu Benešov zasahovaly také další mimořádné lidové soudy. Byla to Kutná Hora pro Dolnokralovicko a pro další obce zase Mimořádný lidový soud Praha. Táborský MLS měl proti jiným zřízeny dva stálé senáty v Pelhřimově a Benešově. Důležité je ale říci, že ne všechny trestné činy souzené podle velkého retribučního dekretu soudil senát v Benešově.
Můžete připomenout některá jména soudců působících v benešovském senátu?
Vystřídalo se jich tam více. V Benešově byl předsedou senátu Ludvík Šilhavý, okresní soudce, tedy člověk nadmíru povolaný. Veřejnými žalobci, tedy předkladateli obvinění, byli tři právníci Josef Dráb, na konci války člen revolučního národního výboru, další jeho člen, Ivan Klouda a Miroslav Kejmar.
Benešov na fotografiích pořízených krátce po skončení druhé světové války.
Co se v souvislosti s tím, o čem jste hovořil, dělo na Benešovsku?
Kompletní údaje působnosti benešovského senátu zatím nejsou zcela dopodrobna popsané. Proto vycházíme ze statistik MLS Tábor. Ten během necelých dvou let své působnosti projednal téměř 450 případů. K tomu je nutné připočítat i případy řešené benešovským senátem. Přímo v Benešově bylo souzeno 153 lidí. To je číslo, které díky výzkumu Ondřeje Kulhavého známe naprosto přesně, přestože neznáme celkový počet tam řešených případů.
To, že se po válce skoncovalo s kolaboranty definitivně, tedy že byli posláni na šibenici je obecně známá skutečnost. Měl benešovský senát také pravomoc udělovat trest smrti?
Ano, měl. Součástí prezidentského dekretu bylo ustanovení, že poprava musela být provedena do dvou hodin od vyhlášení rozsudku, to bylo často kritizováno. Pouze v případě žádosti odsouzeného mohla být k této časové lhůtě přidána ještě jedna hodina. Naprostá většina případů trestu smrti byla proto vykonána ve stanovené lhůtě.
Kolik takových případů bylo v Benešově?
Musím v této souvislosti hovořit za celý Mimořádný lidový soud Tábor. V Benešově bylo souzeno 153 osob a máme také informace o nejméně pěti popravách, které se tam konaly. V rámci celého MLS Tábor bylo k testu smrti odsouzeno 29 lidí a dalších 24 bylo odsouzeno na doživotí. Nejvíce trestů, dočasného žaláře, se vztahovalo na 326 osob z celkových téměř 450 případů. Víme také, že odsouzení končili nejen ve věznicích, ale také v pracovních táborech. Paradoxní je, že se tam nově odsouzení setkávali se svými předchozími oběťmi, ale v průběhu času i se svými soudci. Běžnější ale bylo také to, že odsouzení k dočasným žalářům v délce několika let až několika desítek let byli v důsledku pozdějších prezidentských amnestií propouštěni na svobodu před vypršením poloviny trestu.
Kde byly popravy v Benešově prováděny?
Na dvoře věznice okresního soudu v Pražské ulici. To je tam, co dříve sídlila pobočka Státního oblastního archivu Benešov. Trest smrti se vykonával oběšením a s kolegou Kulhavým jsme ve dvoře bývalé věznice okresního soudu pravděpodobně našli místo šibenice.
Soud byl tam, co je nyní Okresní soud Benešov na Masarykově náměstí?
Okresní soud sídlil tam, co je nyní okresní soud. Benešovský senát MLS ale zasedal v budově Okresní hospodářské záložny, kde je nyní Česká spořitelna. Pouze v případě, že se očekával větší zájem veřejnosti, zasedal senát v aule gymnázia.
Benešov na fotografiích pořízených krátce po skončení druhé světové války.
Byl o procesy zájem?
Zpočátku obrovský. Až takový, že musely být na přelíčení vydávány vstupenky. Postupně ale zájem veřejnosti upadal. Výjimkou je ale úplně poslední případ projednávaný Mimořádným lidovým soudem v Benešově s konfidentkou gestapa, obyvatelkou Benešova, Giselou Sochůrkovou. Narodila se v roce 1903 v německo-polské rodině nedaleko Jablunkova. Byla odsouzena benešovským senátem 28. dubna 1947 ke dvaceti letům těžkého žaláře, propuštěna byla v roce 1953 na základě amnestie.
Máte informaci i o dalších hrdelních trestech?
V Táboře byl souzen a odsouzen Jan Kasal z Votic. Udavač a konfident gestapa se nám dochoval dokonce na fotografii. Na ní je v den pohřbu své oběti zachycen na votické ulicí s cedulí na krku a nápisem „Jsem vrahem této oběti“. Fotografie měla zcela jistě i demonstrativní charakter. Kasal byl popravený po půl roce.
A co další popravení v rámci MLS Tábor?
V Benešově byli popraveni například gestapáci Robert Hohl, Oswald Marx a Jan Otradovec.
Tito lidé byli zadržení na místě, nebo sem byli navráceni při svém útěku?
Samozřejmě většina z nich se snažila uprchnout úplně nebo alespoň do amerického zajetí. Existovaly vyšetřovací komise, které připravovaly pro veřejného žalobce pro Mimořádný lidový soud podklady a samozřejmě i vyhledávaly provinilce. Vyšetřovací komise hledaly především v internačních táborech. Máme doloženu cestu doktora Josefa Drába do Dačic či Týna nad Vltavou, kde hledal členy gestapa. Nedovedu si představit tu úmornou práci, ale zcela jistě členové vyšetřovacích komisí nejezdili na blind, protože informace byly už tehdy sdílené. Když někoho objevili, odvezli ho okamžitě s minimální administrativou do věznice okresního soudu Benešov. Ta v dnešním slova smyslu fungovala jako vazební věznice, ne jako vězení pro dlouhé tresty.
Benešov na fotografiích pořízených krátce po skončení druhé světové války.
Byly popravy veřejné?
Ano byly. Ale jen do té doby, než se k nim nachomýtli náhodní chodci - a také děti. Dále byly popravy veřejné, ale muselo se dodržet to, aby popravu nemohli vidět náhodně přihlížející. Proto nebyla popravčí místa z vnějšku vůbec vidět.
Kde byli popravení pohřbeni?
Na benešovském hřbitově, ovšem kde přesně nevím. Domnívám se ale, že hroby byly označeny jen číslem.
Mohlo docházet i k takzvaným justičním vraždám či omylům?
Ve směru k mimořádným lidovým soudům bych byl v tomto směru hodně opatrný. Do roku 1947 rozsudky smrti vykonstruované podle mého názoru nebyly. V potaz je ovšem potřeba vzít obrovskou rozjitřenost té doby nebo i to, že čtyři z pěti soudců museli rozsudek potvrdit. Většinou to ale bylo pět nula. Je ale také pravda, že legislativa a celý postup potrestání národních zrádců ležel na velmi vágních formulacích jednoho jediného právního dokumentu, který nějakému orgánu dovolil soudit podle zásad stanného práva. Manévrovací prostor byl proto velice úzký. Protože tresty byly dostatečně doložené, byla jejich změna složitá.
Hovořil jste i o prezidentských amnestiích. Řada z odsouzených byla německé národnosti a Němci jako takoví byli odsunuti z Československa do Německa či Rakouska.
Odsouzení německé národnosti končili, jak už jsem uvedl, v dlouholetých žalářích, ale většinou v pracovních táborech. Tito lidé byli často internováni v pracovním táboře v Chebu, což byla předzvěst jejich vystěhování. Pak byli odsunuti, ale nešli na svobodu. Trest dokončili v Německu.
60
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
