Nakonec klíč nacházíme a odemykáme dveře do chrámu literatury. „Paní Štiková měla nehorázný plat,“ říká mi starosta se šibalským pohledem v oku. „Deset korun denně hrubého,“ mrká. Až v posledních pěti let mohli trochu povýšit, říká mi.

S prací jí pomáhal kolikrát i její muž

Práce knihovníka byla totiž historicky hodně nedoceněná. „Knihovník to celé dělal ani ne za pěkně děkuju,“ líčí.

Samotná Zdeňka Štiková ale žádnou zášť necítí. Naopak, vzpomíná na ty příjemné chvíle. „Muž se mnou objížděl obchody s knihami, ale čtenář nebyl, ten byl všechno, ale jen ne čtenář,“ směje se.

Knihovnice Zdeňka Štiková strávila mezi regály šedesát let. Šest dekád půjčovala občanům Dolních Chvátlin knihy, za komunistů dokonce i ty nedoporučené. Věděla, co kdo rád četl a co by ho tak mohlo ještě zajímat.

Poohlédli jsme se po knihovně vzpomínek Zdeňky Štikové. A její vyprávění nudné rozhodně nebylo.

Jak jste se dostala k povolání knihovnice?
Knihovna se stěhovala v roce 1951 do větších prostor, kde potřebovali knihovnici. Tak mě do toho uvrtali (směje se).

Kdy jste začala v knihovně pracovat?
Bylo mi 22, byla jsem svobodná.

Takže jste byla knihovnicí šedesát let?
Měla jsem malé děti, asi tři roky jsem měla přestávku, ale pak mě do toho uvrtali znova.

Bavilo vás to?
Vždy jsem ráda četla. Už předtím jsem do knihovny chodila pravidelně s kamarádkou. Byly jsme takové velké čtenářské fanynky.

Jaká je historie knihovny?
Nejprve byla ve škole v rámci kabinetu jenom taková širší skříň. To bylo všechno. A když vyhlásily socialistické budovatelské soutěže, tak se musely knihy členit, na naučnou, společenskou a tak. První větší prostory se našly na faře.

To musel být pro knihovnu velký krok.
Začaly sem jezdit metodičky z kolínské knihovny. Hodně nám pomohla Blanka Dušková. Ta mi poradila, ať se zúčastníme té budovatelské soutěže. Museli jsme udělat knihovnu, jaká měla být, rozdělenou na oddělení. Kontrola přijela, moc se jim to líbilo, že to je dobře udělané, že máme hodně čtenářů.

Kolik tenkrát bylo čtenářů?
Ke čtyřiceti dospělých a dvacet dětí na jednu obec.

A kolik bylo obyvatel?
Kolem roku 80 jich bylo 300. (289, upřesňuje starosta, podíval se totiž do archivu)

Takže kolik – čtvrtinu obyvatel tvořili čtenáři? To je hodně dobré.
To víte, dříve se hodně četlo. Nebyla televize.

Myslíte, že teď se tolik nečte?
To rozhodně ne. Máme teď holt jiný trend.

Myslíte, že to je špatně, že se lidé přeorientovali na televizi?
Oni stále čtou, ale už ne tolik. Dříve si lidé brali deset knížek na čtrnáct dní. Vím o několika babičkách, které si braly sedm knížek na týden. Ale to nebyly jenom ony, chlapi si zase žádali detektivky. To víte, ty se špatně sháněly.

Určitě jste musela čtenáře osobně znát. Věděla jste, komu jakou knihu doporučit?
No jistě. To poznáte. Zažila jsem to i sama. Jako mladým holkám nám pan řídící půjčoval Němcovou a tak. Potom jsme koukali po Morávkovi.

Nepsal dívčí romány?
Ano, ale to není nic proti tomu, jak se to dneska píše. Dříve to bylo takové „vytečkované“ (směje se).

Povídejte mi o té socialistické soutěži, jak se knihovna vyvíjela.
(chvilku vzpomíná) Když se knihovna rozjížděla, tak se udělaly nové regály. Bývalý starosta Hájek byl náruživý čtenář. Pak se to jenom doplňovalo. Potom znovu přijely ministerské kontroly. Dostaly jsme potom dva tisíce a byli jsme rádi, že máme na knihy.

To byla velká finanční injekce.
To ano, koupili jsme za to sto knih. Dneska za ty peníze seženete čtyři. Ale také byly dražší knihy, za dvanáct nebo osmnáct korun. Nebo za třicet, ale to už bylo něco.

Jak fungovala evidence knih?
To nebylo jednoduché, jsem vděčná, že mě to metodička naučila. Dříve totiž nebyly knižní lístky.

Tak jak se to dělalo?
Zápůjčky jsme psali do sešitu. Veškerá evidence byla ruční. Ani si to dnes nedovedu představit, kde jsem to jak hledala.

I nalezení knihy muselo být těžké.
V tom malém množství ani ne.

Ale knižní fond se rozrůstal.
V roce 1967 se dělaly už knižní lístky. My jsme je zavedly ale už dříve, na začátku šedesátých letech. Jak kolínská knihovna dostala okres pod patronát, tak to chtěli zavést všude správně. Přesné seznamy, rozvrstvení.

Co třeba pokuty? Vybírala jste?
Ani jsem nemusela. Lidé vraceli včas a řeknu vám, z těch tisíců knih, co jsme měli z výměnného fondu, mi nechyběla ani jediná. Patnáct let počítáme knížky každý rok a neztratila se ani jedna. A když někdo dlouho nevracel, tak jsem dvakrát upozornila, a pak si pro tu knížku došla. (směje se)

Byly nějaké zakázané knihy, po kterých se čtenáři ptali? Měli jste nějaký ukrytý knižní fond?
Ano. V padesátých letech to bylo přísné. Přijeli, vybrali, zapečetili knihy do pytlů a odjeli.

Jaké to třeba byly knihy?
Pochopitelně část politických. Ale dokázali sebrat i Káju Maříka. Nebo Broučky. Ty napsal kněz, broučkové se modlili a to režim nevyžadoval. Také brali cestopisy Zikmunda Hanzely a Foglarovky.

Foglarovky jsem četl také, předpokládám, že přitahovaly i předchozí generace.
Ono se o nich moc nevědělo. Spíš si půjčovaly Rodokapsy.

Měli lidé zájem o zakázanou nebo nedoporučenou literaturu?
Půjčovalo se to.

Kde jste měla schované ty zakázané knihy?
Nevhodné knížky jsem měla doma.

Nebála jste se, že na to někdo přijde?
Já jsem si doma mohla mít a číst co jsem chtěla.

Poskytli vám místo těch zakázaných naopak nějaké doporučené?
Gottwalda, Marxe a tak. Dali nám to sem jako dar, hned celý soubor. Knihy tam třeba dvacet let ležely a ometal se z nich akorát prach, to nikomu ovšem nevadilo.

Podle čeho jste si vybírala knihy vy?
Měla jsem zvyk, že jsem od každého autora chtěla přečíst knihu, abych se s jeho tvorbou seznámila. Ale dneska? To už není možné. Pak přišla televize a to je jasné, že četba musela ztratit nějaké příznivce. Kdo kouká na televizi, už nebude večer číst. Ale když nedávali nic dobrého, tak se lidé vrátili ke knize.

Jsou ale nesmrtelní autoři, třeba Jules Verne se čte dodnes.
To ano, jsou knihy, které se čtou a budou se číst. Nebo se k nim lidé vracejí.

Proč lidé dali podle vás přednost televizi před knihou?
Byla to novinka. Byl to pro nás zázrak, když jsme šli poprvé na televizi k sousedům. V obci byly tři televize. Lidé sledovali krasobruslení, fotbal…

Myslíte si, že se lidé vrátí ke knihám?
Vracejí se, i děti. Ale zase mají dnešní čtenáři rádi něco jiného. Malí kluci jeví zájem o dinosaury a třeba mi o tom něco říkají. A znají i ty latinské názvy, až jsem se divila. Také jsme zavedli, že mateřská školka chodí několikrát do roka na posezení v knihovně a předčítá se jim. Navíc se školáci vrátili do knihovny. To byste nevěřil, jaké je ticho, když jim někdo čte.

Není vám na jednu stranu líto, že už nejste v knihovně?
Beru to tak, že ta generační výměna s mladou knihovnicí je potřeba. Dříve jsem půjčovala, co lidé tehdy četli. Ale té mladé generaci by tyto knihy nic neříkaly, navíc jsou noví autoři. A v těch se vyzná nová knihovnice.