Jedna z mála převzatých písniček večera zazněla hned jako druhá, a to od amerického písničkáře Pete Seegera. „Podle mě je to otec folkové hudby, na jeho koncertu jsem byl, když mi bylo sedmnáct let. Oni ho sem tenkrát pustili, protože byl členem americké komunistické strany. Když viděl náš tehdejší socialistický realismus v praxi, vrátil se na svou farmu, propustil všechny své otroky a ze strany vystoupil,“ bavil Lohonka publikum a vzápětí už hrál jen své písničky či upravené lidové nebo tradicionály.

Zavzpomínal i na trampský festival Porta, kdy na zemi po přehlídce nezůstal jediný odhozený papírek nebo nedopalek. „Publikum vědělo, že kdyby měli komunisti záminku, festival by zakázali,“ připomněl dobu minulou.

Zmínil i dobu nedávnou, kdy život zastavila proticovidová opatření. Muzikanti vzpomínali na to, jak tehdy natáčeli novou desku a jezdili mezi okresy. „Chtěli jsme vztyčit symbolický morový sloup, jen jsme nevěděli, jestli jej nazvat svatý Vojtěch nebo svatý Prymula,“ rozesmál fanoušky basový kytarista a hráč na klávesy Petr Novotný.

Několik novinek samozřejmě zaznělo, ale i ty si už někteří diváci zpívali, největší úspěch pak měly pochopitelně největší hity jako Jantarová země, Všech vandráků múza či Ráno bylo stejný - nejen zahrané, ale i zazpívané sladěnými hlasy, kromě Lohonky a Novotného ještě kytaristou Petrem Havrdou a zpěvačkou a flétnistkou Michaelou Hálkovou.

Poslední skladbou byl další evergreen Divokej horskej tymián, publikum si poté vytleskalo coby přídavek ještě další z největších hitů, jehož úryvek z refrénu má dát název chystané retrospektivní desce, Jdem zpátky do lesů. Úplnou tečku pak udělala skladba Loch Way zpívaná na reprodukovanou hudbu, při níž muzikanti do publika vhodili několik papírových vlaštovek.

Téměř hned po posledním akordu přišli hudebníci do foyeru, aby podepsali prodávané desky, zpěvníky, a dokonce i lahev vína se Žalmanovou etiketou.