Tentokrát u stolu seděly dvě Lidušky a Libuška. První Liduška (78) byla z Lelekovic u Brna a druhá Liduška, které jsme říkaly Dulinka (65), byla z Ostravy, stejně jako Libuška (67). Bylo nám spolu dobře. Všechny tři dámy byly po operacích kyčlí, takže jim v chůzi pomáhaly berle a já se mezi nimi vznášela jako královna.

A pak nám jednou po snídani odjela Dulinka a v poledne nám přivedla servírka ke stolu novou paní. Mohlo jí být kolem sedmdesáti a byla také po operaci kyčlí. Všechny tři jsme se na ni usmívaly, a v tu chvíli nám druhá servírka chtěla dát na stůl plnou mísu polévky, aby si nová paní mohla vzít, ale protože tam už jedna mísa byla, řekla jsem, nedávejte nám to sem, tady polévka je, a podala jsem mísu nové paní. Pozdravily jsme ji, ale ona neodpověděla, sedla si, hrábla naběračkou do mísy a vyštěkla na mě. „Je tam vůbec eště něco?“ A to byl konec. Protože takhle se nechodí ke stolu, kde nikoho neznám. Když jsme si měly napsat výběr jídel na příští dny, podala jsem jí tužku, ale satorie se na mě sladce usmála. „Napište mi to vy!“ A já udělala něco, co nemám ve zvyku. Odmítla jsem. „Nenapíšu. Napište si to sama, ať se to naučíte.“ Napsala si to a pak beze slova odešla od stolu. Liduška i Libuška na ni byly naštvané stejně jako já. Jak na mě vyjela kvůli polévce, že nepozdravila, nepředstavila se a jak na mě pak byla slaďoučká…

Při večeři si nás nevšímala, a když odešla, domluvily jsme se, že jí dáme ještě šanci. Třeba byla unavená z cesty. Na snídani jsme ji pozdravily, povídaly jsme si tak, aby se mohla přidat, ale ona mlčela a čučela po nás. Po obědě s ní Liduška z Lelekovic zůstala u stolu sama. A milá paní se do ní hned pustila. Že jsme strašný stůl, že si jí nevšímáme, že jsme chvíli v lázních a takhle si to otravujeme a že prý Lidušce něco řekla a ona jí neodpověděla! Liduška se ohradila. „Paní, já ale špatně slyším!“ A ona se ušklíbla. „Když chcete, tak slyšíte!“ Liduška nám to odpoledne vyprávěla a skoro plakala. Nakonec mávla rukou. „Ta ženská je pro mě vzduch! Té si už ani nevšimnu. Vzduch!“ Od té chvíle jsme satorii neřekly jinak než Vzduch. Vyklubala se z ní baba, která každého pomlouvala a všichni nás litovali, že ji máme u stolu. Nám nevadila. Nevšímala si nás, když jsme jí nalily čaj nebo něco podaly, nepoděkovala, najedla se a odešla. S takovou ženskou jsem se ještě nikdy v lázních nesetkala, vážně!

Domů jsem odjela z naší trojice první a Liduška s Libuškou jely brzy za mnou. Asi za týden mi přišel pohled.

„Z Lelekovic zdraví Irenku Lída. Když jsem odjížděla, tak jsem byla překvapená, Vzduch se se mnou rozloučila velice mile. Byla jsem šokovaná…“