Zbyněk:

„Dobrý den. Dnes jsem si prečetl váš fejeton s názvem „Miláčku, jdi se převléknout” a rozhodl jsem se, že na něj tímto způsobem zareaguji. Uznávám, že domácí týrání je velmi vážný problém, který se nedá tolerovat ani přehlížet, z vašeho článku mám však dojem spíš cíleného hledání tohoto problému na místě, kde není (nebo přinejmenším vůbec být nemusí). Konkretně u daného příkladu s blůzkou - velké množství žen denně šílí, když se zeptají manžela na to, které oblečení jim víc sluší a oni otráveně odpoví “to první”, aniž by se vůbec podívali, a to z jediného důvodu - protože je jim to jedno.

Pokud to zmíněnému muži jedno nebylo, nepřipadá mi tak špatné, že se ozval, ale je spíše problém v tom, jestli si žena nedokáže prosadit možnost, kterou by zvolila ona. To je vše, co jsem chtěl říct – aby se nehledaly problémy za každou cenu a omlouvám se za tuto dlouhou zprávu, která mi připadá stejně zbytečná, jako mi přišla vaše reakce v časopise. Děkuju. Zbyněk.”

Milena:

„Milá paní Fuchsová, nikdy jsem ještě takhle nikomu nenapsala, ale Vám dnes musím.

Když jsem po pár dnech volna jela do opuštěné kanceláře, protože všichni mají dovolenou, napadla mne formulace, že si připadám jako Popelka, které smíchali hrách a kroupy (už si to asi moc nepamatuji), odjeli a nechali ji doma. Ještě v pátek mi můj šéf navalil spoustu úkolů a odpovědnosti. A já, protože jsem svědomitá hospodyňka, jsem mu drze neřekla, že to prostě nestihnu. A když jsem přišla, na stole ležela jeho taška s prosbou, abych mu ji dala do opravy… Já s vysokou školou, která jsem u firmy osm let, svojí prací žiju, dělám mu návrhy reklamních kampaní, kalkulace, domlouvám ceny, na nic nezapomenu, ale povýšený je pochopitelně jen on. A pak jsem si udělala kafe, a na chvíli přece jen otevřela časopis a čtu ve vašem fejetonu: „Šel do práce a dal mi víc úkolů než macecha Popelce!“ Vzácná shoda… Díky, díky! Už nebudu hodná holka. Definitivně jsem se rozhodla, že odejdu. Zdraví Milena.

P. S. Taška už leží na jeho stole.