Magazín jsem si prohlédla hned v parku, kde se náš Atíček nechal plně ovládnout puchy a pachy a cloumal se mnou na všechny strany, a byla jsem spokojená ještě víc. Vyšlo to dobře! A krásné ráno pokračovalo. Vlak na Prahu zpoždění neměl, nebyl plný, a tak jsem bez problémů našla kupé, kde seděli tři lidé. Sympatický třicátník pracoval na notebooku, studentka naproti mně se učila a éterická dáma na sedadle u dveří podřimovala. Začala jsem dělat korektury knihy KDYŽ ŽENY MAJÍ SVÉ DNY, která vyjde na podzim. Jen tak mimochodem, ilustrátor Zdeněk Hejduk má problém, jakou fotografii dát na obálku, aby korespondovala s názvem. Nenapadá vás něco? :–)

V kupé bylo příjemné, pracovní ticho. Za Pečkami se éterické dámě rozezpíval mobil a dáma se ve vteřině změnila ve řvoucí popelnici. „Jedu do Prahy koupit ty potahy… u nás nic nemají! Zbláznila ses, Renato? Bílý?! Musím koupit tmavý! Olda je prase, všechno zasviní! Kostičkový taky ne! Máma na mě pořád rvala kostičkový sukně… Nevím proč! Ty máš otázky?! Nikdy jsem se jí neptala! Kostičky prostě nenávidím! Renato, neblbni! Dej mi pokoj s bílou! Přece ti říkám, že je Olda prase! Ale je prase! Neříkej mi, že není prase! Ty po něm nepereš! Já vím, že bílá by se tam hodila, ale… Černý?! Ty ses zbláznila! Jo, řekla jsem tmavý, ale nemyslím černý!“

Zvedla jsem oči od korektur. Studentka i mladý muž s počítačem už po sobě vytřeštěně koukali, tak jsem se k nim přidala. „Co to je?“ ptali jsme se navzájem pohledy a zvedali jsme oči na strop kupé. „To je tedy síla!“ Bylo po klidu. Dáma - popelnice mluvila a mluvila. A pořád o látce na potahy. Renata s ní měla svatou trpělivost! V Úvalech konečně skončila. Zdálo se, že barvu s Renatou vyřešily. Schovala mobil a v tu chvíli se z popelnice zase stala éterická víla. Schoulila se do rohu, jako by ani v kupé nebyla… Nadechla jsem se a šla jsem do toho.

„Tak jakou barvu nakonec koupíte?“ Studentka a mladý muž se na mě pobaveně podívali a éterická dáma zkoprněla. „Prosím? To mluvíte se mnou?!“ Přikývla jsem. „A s kým jiným? Dvacet minut posloucháme o tom, jaké potahy máte koupit, tak se nedivte, že nás to všechny zajímá! Tak co vám Renata poradila? Bílé asi ne, co? Když je váš Olda prase!“ Dáma se konečně zmobilizovala. „Co si to dovolujete?! A co je vám vůbec do toho, paní?“ Mladý muž si odkašlal. „Máte pravdu, co je jí do toho!“ Na mě se zamračil a na éterickou dámu se usmál. „Děkuju vám, pane,“ řekla éterická dáma, zavraždila mě pohledem a laskavě se podívala na mladého muže, který se k ní naklonil.

„Máte pravdu, co je jí do toho, jakou barvu vyberete! Mě by zajímalo něco jiného! Na co je ten potah?“

My tři jsme se smáli celou dobu, co se éterická dáma oblékala, a vlastně jsme se smáli i potom, když bouchla dveřmi kupé…