Lehce kontroverzní název Rozptýlení pro pozůstalé má nová deska stále populárnější kapely Sto zvířat. Mezi stálou sestavu kapely, která hudebním stylem ska rozpohybuje stoprocentně každý sál i letní festival, patří i basista Wilco Versteeg. Tento Holanďan již jedenáct let žije v Čechách, s manželkou a třemi dětmi bydlí v obci Libenice nacházející se mezi Kolínem a Kutnou Horou.

Ke Zvířatům od Sukně i Dna

„Do Čech jsem přijel s kapelou na nějakou soutěž, zakoukal jsem se do budoucí ženy a už jsem tady zůstal. I když zpočátku s přestávkami, občas jsem se do Holandska vracel,“ vypráví Wilco obstojnou češtinou. Pestrý je i jeho hudební život.

V Pardubicích hrával s kapelou Ke dnu, v Kolíně pak v sestavě Těžká sukně společně s dnešním šéfem orchestru Kokosy Jiřím „Bobrem“ Novákem, zpěvačkou a muzikantkou taneční skupiny Bumerang Klárou Košvancovou, bývalým bubeníkem Universalu Láďou Volfem, kytaristou Jirkou Němečkem ze současného seskupení ZAVĚTREM a s houslistkou Danou Malou.

„Hodně jsem chodil do dnes již neexistujícího kutnohorského klubu Česká 1 a ptal jsem se tehdejšího šéfa Ozzyho na možnost jamu. Několika jsem se nakonec zúčastnil a po jednom takovém mě Milan Cimpfe, kromě jiného i majitel studia Sono, zkontaktoval s dnes již bývalým kapelníkem Sto zvířat Petrem Ostrouchovem. Hned po první zkoušce jsem se dohodli,“ líčí basista, jak se dostal do populární kapely.

Pestré veselé ska se smutnými texty

Sto zvířat Wilcovi vyhovuje především hudebně. „Mám rád reggae i blues a ty i další styly v hudbě Sto zvířat najdu. Se svojí znalostí češtiny nedokážu všechny naše texty úplně pochopit, ale vím, že hrajeme veselou hudbu se smutnými texty, a to je dobrá kombinace,“ usmívá se vždy dobře naložený chlapík, který na kolínském festivalu Natruc zahájil vystoupení podobně zaměřené kapely Tleskač pochodem jevištěm s pivním kelímkem.

„Oni hrají tvrdší, balkánské ska, my jsem pestřejší,“ hodnotí. Podle Wilca zní Sto zvířat na koncertě stejně jako z CD. „Ve studiu jsme si nevypomáhali žádnými dodatečnými nástroji, je to takový syrový zvuk a každá písnička má jinou atmosféru,“ dodává.

Nejkratší cesta do srdce chlapa

V tom má Wilco naprostou pravdu, patnáct písniček uložených v nádherném rozkládacím papírovém obalu s fotografiemi smuteční hostiny, je opravdu hodně pestrých. Je tu klasické šlapavé ska s odsýpávajícím saxofonem a trumpetou v Nejkratší cestě, swingové piáno v chytlavé Alice se dala na pití, pomalé blues nazvané Slečna s kosou, trochu jinak postavené blues s téměř hard rockovými kytarovými riffy ve Sledu nešťastných náhod i valčík připomínající soundem trochu kapelu Trabant pojmenovaný podle filmu Kronika ohlášené smrti.

V mnoha skladbách upoutají sóla nejen v tomto žánru oblíbených trumpet či trombónů, ale i bicích společně s flétnou (Neláskou opilí…) či již zmiňovaného piána.

Co však v kontextu domácí písňové tvorby upoutá nejvíc, jsou texty. Téměř výhradním textařem je saxofonista Tomáš Belko (pod dvěma skladbami je společně s ním podepsán ještě Dan Bartek) používající obraty jako „nejkratší cesta do srdce chlapa vede mezi žebrama“ či „poprvé představit se fakt nejdu poprvé“ nebo „tak nevím, proč mi říkáš, seš metrosexuál, dyť mávám na taxíka a v metru bych se bál“.

Zpěvák Jan Kalina si také většinu skladeb napsal sám a nejen v poslední skladbě alba Varieté se oba autoři sešli, když cirkusovou náladu nejdříve navodí muzika a poté podtrhne text o pochybném podniku.

První deska, kterou ve vlastním vydavatelství 100Promotion vydal Šimon Kotek, manažer nejen Sto zvířat, ale i třeba bratrů Ebenů či Vladimíra Mišíka a navíc tiskový mluvčí festivalu Rock for People, se opravdu vydařila.