Arnošt Goldflam, obchodník s bižuterií v pohádce Lotrando a Zubejda nebo Arnošt z filmu Dědictví aneb kurvahošigutntag zavítal do Lysé nad Labem. V Augustiniánském klášteře zahajoval výstavu známého českého malíře Františka Januly. Deníku poskytl při této pohodové příležitosti exkluzivní rozhovor.

Diváci vás mohou ve filmech často vidět v rolích zvláštních rázovitých lidiček. Jaký jste v soukromí?

Já myslím, že kdo mě zná, tak ví, že jsem bizarní figura i jako soukromá osoba. Začalo to vlastně tím, že když jsem režíroval nějaké divadelní představení, léta jsem byl v HaDivadle, kde bylo k dispozici málo herců, tak jsem byl nucený hrát i ve vlastních představeních. Je fakt, že jsem se obsazoval do menších, bizarních rolí. A tak mě do nich začali režiséři obsazovat. A potom také nejsem žádný psychologický herec. Jsem herec spíš pro zábavu nebo z rozmaru. Já jsem herec typový, a proto jsem asi také tak obsazován.

Tak jste tedy i v soukromí takový rázovitý?

Můj synek myslí, že nejsem jiný, než ostatní tatínci. Ale já myslím, že jsem trochu svérázný.

Řada lidí vzpomíná na vaše nejrůznější filmové hlášky. Jaká je vaše oblíbená, která vám vyloženě seděla?

V různých filmech jsem měl takové charakteristické průpovídky, které zlidověly. Například v Dědictví to je „Ten můj hadraplán“, z Malostranských humoresek „No toto“ a z Něžného barbara je to zase „Kurvafix“. Jednou dokonce psala jedna paní do novin dopis, že jsem se jí tam nelíbil a nevěděla, jak se jmenuju, tak napsala: „Tomu panu Kurvafix bych rozbila brejle i s obličejem.“ Takže někdo to má rád a někdo zase ne.

Hrajete raději v pohádkách nebo vážnější role. Co vám víc sedí?

Já vám řeknu, že mě víc sedí ty bizarní figury. Ale když mě obsadí do pohádek, tak to mám moc rád. Moc rád hraju v pohádkách. Teda v pěkných pohádkách, když se poštěstí.

Tak třeba pohádka Lotrando a Zubejda zrovna taková je. Spoustu diváků při té scéně, jak jako obchodník s bižuterií visíte hlavou dolů ze stromu, napadá, jak jste to mohl vydržet? To muselo být náročné…

Bylo. Ale už se mi něco podobného stalo víckrát. To mám právě rád, protože tím si dokazuju, že ještě něco vydržím. Třeba v Největším z Pierotů mě nesl na zádech gruzínský provazochodec, který byl o něco menší a lehčí než já, po provaze asi pět metrů nad zemí a dole byly jen krabice od televizorů. Prostě si rád odvážné scény dělám sám…

Znáte nějakého herce, který je ještě menší než vy?

Ano znám. Danny de Vito.

Tak to jste mě dostal, ten mě nenapadl…

Je zajímavé, že se mě ale ptáte jen na mou hereckou dráhu, kterou já považuji za okrajovou. Zatímco je pro mě daleko důležitější to, co píšu. Napsal jsem řadu her, které se hrají i po světě. Knihy, které byly oceněny. Režíroval jsem řadu představení, která znamenala posun v divadle. Ale jsem rád, že se lidem líbí alespoň něco z toho, co dělám.

Jak jste se dostal k uvádění výstavy v Lysé nad Labem?

My se s malířem Františkem Janulou známe dlouho. S Karlem Fuksou jsme o něm točili dokument. Byli jsme u něho v ateliéru v Paříži.

Objevil jste se v Dědictví aneb kurvahošigutntag vedle Bolka Polívky. Je to váš přítel?

My se známe už mnoho let. Asi už to bude 40 let. Znal jsem ho jako herce z divadla Na Provázku, pak během studia jsem tam hrával malé role. Chodil jsem k němu na zkoušky, snažil jsme se toho od něj hodně okoukat, a potom jsme za čas spolu hráli v představení Terapie s Pechou a Chantal. Byl jsem u něho i v Manéži a Bolkovinách. Několikrát.

Vzpomenete si na nějakou prima historku s Bolkem Polívkou?

Tak to bohužel. Nevím jakou. Já si historky nepamatuju. To si je spíš vymýšlím.