V českobrodské galerii Šatlava si do čtvrtka můžete prohlédnout výstavu autogramů a dokumentací herců a spisovatelů ze sbírky Jiřího Štorka. Autor je členem Klubu sběratelů autogramů, který je i nadále československý. „Řekli jsme si totiž, že když politici rozdělili stát, tak my kamarádi se dělit nebudeme, uvádí. Čestným členem klubu je i herec Lubomír Lipský.

Svou sbírku Jiří Štork rozšiřuje více jak dvacet let. Se sbíráním začal už v roce 1988. „První můj autogram, který jsem sebral, byl podpis Ondřeje Neffa na autogramiádě v osmdesátém osmém v Karlíně,“ popisuje svůj první úlovek.

Na výstavě jsou pouze herci a spisovatelé. Sbírka má však mnohem širší záběr. Jiří Štork je majitelem přibližně tří a půl tisíce podpisů. Mezi nimi jsou k vidění autogramy osobností z kultury, politiky a dalších významných lidí. „Také mám sport, ale ten je u mě tak trochu doplňkový,“ upřesňuje Jiří Štork. Přesto se vedle některých kolegů sběratelů považuje za „žabaře“. Ví totiž o kolegovi, který v současné době vlastní více jak 23 800 podpisů od nejrůznějších osobností.

Podle jeho slov patří mezi nejvzácnější autogramy podpisy králů, královen a císařů, kteří mají protokolem zakázáno se mimo úředních listin podepisovat. I tyto „zakázané“ autogramy se však dají sehnat. Osobně stál o všechny naše prezidenty, které se mu po různých peripetiích při jejich získávání podařilo získat. „Mám podpisy všech prezidentů od Masaryka až po Klause,“ komentuje s úsměvem.

Sbírání autogramů není koníčkem bohatých, přesto některé osobnosti, zejména ty zahraniční, chtějí za své autogramy i peníze. „Významnější už mají svoje sazby, takže odepíšou třeba: „Ano, pošlu Vám autogram, ale pošlete třicet dolarů.“,“ uvádí příklad. Nejlepší období pro získání autogramu od někoho ze zahraničí bylo podle něj na začátku devadesátých let. Po sametové revoluci mnoho lidí ze zahraničí zjistilo, že se i čeští občané o něco zajímají a odepisovali podle slov Jiřího Štorka snad všichni.

V jeho sbírce se objevují i nejrůznější sportovci. Mezi jinými byste v ní našli Vladimíra Růžičku, Ivana Hlinku nebo Pelého. Samozřejmostí je i Jaromír Jágr. „Podpisy Jágra, Patery, Čecha a Nedvěda jsou mezi sběrateli většinou obyčejné, i když pro některé lidi mohou být tito lidé zajímaví,“ popisuje. Sbírka však neobsahuje jen novodobé osobnosti. Mezi sportovci se Jiří Štork zmiňuje i o Pepi Bicanovi. „Ten se všude podepisoval jako Pepi, nevím o žádném podpisu, kde by se i přes různé žádosti podepsal jako Josef Bican. To snad měl jen v občance,“ zmiňuje.

Jiří Štork se zmiňuje i o tom, že ač vlastní od některých osobností více podpisů, žádný z nich není úplně stejný. Dobře to dokládají podpisy Dominika Haška. Jeden získal v úvodu jeho kariéry v Pardubicích. Další Haškovy podpisy má ze současnosti. Zatímco v mládí se gólman vypisoval s celým jménem, v současné době už má nacvičené jen své příjmení.

Svou sbírku by jednou rád předal dál. Jeden z jeho vnuků prý vypadá na to, že by se do toho mohl dát. „Hlavně, aby to neskončilo někde v kontejneru,“ doufá autor sbírky.

Martin Šnajdr