Láska k hudbě ale v jejich rodině sahá ještě dále, než jenom dvě generace. Jak se tedy Honza Dousek k hudbě dostal a co aktuálně chystá, o tom jsme si s ním popovídali v našem rozhovoru.

Muzikantství jste zdědil po otci, který je známým kolínským hudebníkem. Jak to u vás doma vypadalo? Vedl vás k hudbě odmala, nebo jste se k ní dostal sám?

Od malička mě k tomu vedl spolu s dědou, který je také muzikant. Už asi v pěti letech jsem nastoupil do hudebky.

Na jaké hudbě jste vyrostl? Poslouchal jste s otcem tvrdší hudbu, nebo jste měl období nějaké rebélie, kdy jsi hledal jiné směry?

Vyrostl jsem především na muzice, kterou táta hrál nebo ji poslouchal. Tenkrát působil v Blue Bucks a v Kaprech, se kterými hráli hodně country písniček. K hodně kapelám mě přivedl i můj brácha. Vždy jsem měl ale zakázáno poslouchat elektronickou hudbu.

Hrajete na kytaru a basu. Chodil jste někdy do hudebky, nebo jste to měl všechno „doma"?

Na basu jsem chodil do nymburské hudebky k učiteli Václavu Havlasovi. Na kytaru se stále učím sám.

Vzpomeňme na vaši první kapelu. Jak se jmenovala, co jste hráli?

První kapela se jmenovala Fuck't Jo! A hrál jsem v ní na bicí. Hráli jsme punk a zkoušeli jsme v Ovčárech.

S hraním v kapele, případně jejím vedením, se pojí nutnost mít vlastní techniku. Měl jste i v tomhle případě doma podporu? Byla to pro vás výhoda, když šlo někam sáhnout pro aparaturu, efekty atd.?

Občas mi táta půjčí nějaké bedny, mikrofony nebo kabely, které zrovna nepotřebuje. Výhoda to pro mě určitě je.

Setkal jste někdy s tím, že vás někdo z muzikantského hlediska porovnával s otcem? Vadilo vám to někdy, nebo vás to spíš těšilo?

Setkávám se s tím dost často. Spíš mě to těší, protože tátu beru jako jednoho z mých muzikantských vzorů.

Hudba není časově zrovna jednoduchý koníček. Jak to všechno zvládáte?

Někdy se stane, že se nám setká víc akcí v jeden den. Takže si nějaký ten trojáček občas dám.

Kolik času věnujete denně nebo týdně cvičení? Je to podle vás dost, nebo by to ještě chtělo?

Hraji skoro každý den aspoň hodinu nebo dvě. Ale pokaždé na jiný nástroj. Přijde mi to tak akorát.

Zkušenější muzikanti většinou říkají, že to dnes mladé kapely mají lehké – mohou se prezentovat na internetu, dát dohromady desku není kvůli digitální technice tak složité, jak tomu bylo kdysi. Souhlasíte s tím, nebo to stále není taková brnkačka, jak by se mohlo zdát?

Určitě je to v dnešní době jednodušší, ale zato je kapel mnohem víc a na koncerty chodí míň lidí.

Jaké to je v Kolíně, co se týká míst, kde si může kapela zahrát? Je tu dost takových zařízení, kde lze uspořádat koncert, nebo byste jich uvítal více?

Je tu málo takových míst, rozhodně bych jich uvítal více. Kolín je v tomhle mrtvý, ale snažíme se ho trochu rozjet. Proto pořádáme koncerty v garážích a nebo hrajeme po hospodách, nebo na ulici.

Na TPCA Beat Festu skončila vaše kapela druhá. Bylo to pro vás zklamání, nebo jste spokojený se stříbrným místem? Chystáte se na příštím TPCA Beat Festu bojovat o zlatou pozici?

Přišli jsme zahrát, ne vyhrát. Příští rok do toho půjdeme stejně.

Máte nějakého kytaristu, který je pro vás vzorem?

Johnny Ramone z kapely Ramones. Pár akordů, jeden zvuk – v jednoduchosti je síla. Z baskytaristů Matt Freeman (Rancid), Fat Mike (NOFX), nebo Chris#2 (Anti Flag).

Hrajete ještě na nějaký další hudební nástroj? A existuje nějaký, na který neumíte, ale chystáte se na něj vrhnout?

Hrál jsem asi pět let na klarinet. Na ten už toho ale moc nezahraji. Jinak hraji ještě na bicí v kapele P. ruka. Jednou bych si chtěl zkusit zahrát na skotské dudy.

Co má podle vás lepší zvuk – stratocaster, nebo telecaster?

Stratocaster mám od jedenácti let, byla to moje první elektrická kytara. Na telecaster jsem si snad ještě ani nezahrál, nemohu posoudit, co má lepší zvuk. Podle mě je to spíš v rukách.