Na nové album Obyčajnosti si vaši fanoušci pár let počkali. Na co jste, Jano, musela čekat vy?
Na to, že jednoho dne budu svobodná a budu moci vydávat hudbu bez toho, aniž by mi někdo říkal, jak to mám dělat. Taky jsem si počkala na situaci, kdy mám na pódiu další tři ženy, skvělé muzikantky. Dobře, že v posledních letech je v hudebním průmyslu čím dál více šikovných žen, které vědí, co chtějí. Nejsem feministka, ale myslím, že rovnováha je důležitá. Zatímco muži počítají góly, ženy jdou do věcí srdcem.

Říkáte, že teď jste opravdu svobodná. Dříve jste se cítila svázaná?
Konečně nemám po letech žádné smlouvy a nevýhodné dohody. Pracuji s lidmi, kterých si vážím, a věřím, že i oni mě. Dala bych za ně život. Někdy jsem tvrdohlavá a jdu si za svým. Nechci stát někde uprostřed. Vždy se snažím mířit výš, než jsou očekávání kolem. Žene mě dopředu touha nikdy nezastavit a stále objevovat.

Jana Kirschner pobavila Jana Krause v jeho show tím, jak to chodí v její slovensko-britské rodině:

| Video: Youtube

Co vás při práci na desce baví nejvíc? Tvorba, natáčení ve studiu, nebo když je hotovo a jdete s „kůží na trh“?
Jít s kůží na trh vyžaduje obrovskou dávku odvahy. Můžu mít krásnou kampaň, ale až když vyjdu na pódium, zjistím, jestli funguje. U lidí vše buď zarezonuje, nebo jen tak přejde a nikdo si na to za pár týdnů ani nevzpomene. Jsem zvláštní kombinací introverta, solitéra a extroverta. Někdy miluji kolotoč kolem, jindy se zavřu do studia a píšu. Pocit tvoření je stále nejupřímnější částí mé práce. Tam jsem sama sebou.

V čem se album Obyčajnosti liší od těch předchozích?
Je hodně pestré a nic nepředstírá, na nic si nehraje. S lehkostí spojuje tradiční prvky s moderním zvukem. Nenajde se na něm nic, co by se podobalo Adele ani Miley Cyrus, ačkoliv pop mám stále ráda. Album má můj typický zvuk. Něco, co patří mně. Na Slovensku tomu říkají, že je to taková Kirschnerka.

Deska vypovídá o hledání štěstí v obyčejných věcech. V čem jste sama našla štěstí?
Ve své rodině. V tom, že mohu být součástí jejich života, učit se přes ně a od nich. Děti jsou čisté, nekalkulují. Nekompromisně vám nastaví zrcadlo. Stále se mám co učit, ale ráda.

Písně na novém albu jsou uklidňující. Co dodává klid vám?
Hmm… To je složité. Jako matka stále vstávám a něco dělám; sbírám, utíkám… Ale někdy mi stačí okamžik. Třeba slyšet vlastní dech uprostřed krajiny, kterou neznám. Miluji ten pocit objevitele.

Obecně se tvrdí, že umělci jsou citlivější, vnímavější. Je současná doba pro tvorbu pozitivního umění náročnější?
Zdá se mi, že citliví jsme všichni. Ale umělci jsou jako hromosvody, přes ně vše teče do světa. Nedá se to zastavit, ale lze se tomu vyhnout. Proto jsem ráda, že v Londýně žiji normální život, stejně jako moje děti. Jsem šťastná, že mohu být sama sebou: jezdit na kole, starat se o zahradu, být mámou. Nemusím se neustále tvářit a hrát roli. Když přijedu domů na Slovensko, můj život se okamžitě změní. Ale naštěstí mám na výběr.

Vaše tvorba odráží příběhy ze života ženy, manželky, matky, umělkyně… Jaké je pro vás být ženou v dnešním světě?
V devadesátých letech, kdy jsem začínala, byl pro ženy hudební byznys spojen s mnoha nepříjemnými věcmi. Kvetl sexismus, já byla mladá dívka obklopená muži a bojovala s tím po svém. Abych se nezdála někomu příliš krásná, oholila jsem si hlavu, oblékala se do volných věcí a dělala vše proto, abych se vyhnula hloupým poznámkám.

Zpěvačka Jana Kirschner našla svůj životní i profesní směr.

Trvalo mi mnoho let, než jsem se dokázala vidět, jak mě viděli jiní. Své první boty na podpatku jsem si koupila jako dvacetiletá. Přicházelo to postupně… A když jsem přijela do Londýna, úplně jsem se zbláznila. Šlo o období, kdy jsem vše utratila za šaty, boty, kabelky. Teď už žiju v rovnováze. Nemusím si na nic hrát, za nic se neskrývám. Dospěla jsem. Přibylo mi několik vrásek a já si nikdy nemyslela, že za ně budu tak vděčná.

Dává současná společnost ženám specifické výzvy? Má od nich očekávání odlišná od těch, jimž čelí muži?
Miluji, s jakou lehkostí dokáže můj muž (britský hudebník Eddie Stevens, pozn. red.) zavřít dveře, když odjíždí na turné. Když na pár dní opouštím rodinu já, připravím dětem na týden oblečení a nachystám pro všechny jídlo. Vše musí být připravené. Cestou na letiště pošlu deset zpráv, aby všichni všechno věděli. Když si konečně sednu do letadla, připravuji se na to, že musím být diva. Věřte mi ale, že se tak necítím.

Ženy jednoduše musejí víc pracovat, neustále dokazovat, že jsou silné, že stojí za to, že si zaslouží své pozice, ocenění, že umějí být tvrdé, ale zase ne příliš, že jsou něžné a starostlivé. A k tomu musí vždy najít alespoň minutu samy pro sebe. Já takový čas získávám v letadle. Někde nad zemí mezi dvěma světy.


Nahrává se anketa ...

Bylo vám při tvorbě nové desky inspirací mateřství, rodinný život?
O vztahu s mým mužem mě baví psát stále. Je to poetické, inspirující. A protože spolu zároveň pracujeme, prochází náš vztah často řadou výzev. Já chci, aby něco znělo tak, ale on to vidí úplně jinak. Naše děti jsou často jako diplomaté v mezinárodních konfliktech. Jsme jednoznačně tým. Všechna rozhodnutí probíhají společně a naštěstí se spolu dokážeme vždy dohodnout i zasmát.

Máte dvě dcery. Jaké mají zájmy?
Jsou velmi kreativní. Televizi jsme před narozením Matildy darovali charitě. Zalíbení ve svých činnostech našly děti nějak přirozeně. Obě milují čtení, hrají na piano, ukulele, flétnu, píšou krátké divadelní hry a skládají písničky. Mají už asi deset společných skladeb a myslím, že to není úplně beznadějné. Matildě bude třináct. Zpívá ve školní kapele, která se jmenuje NO REFUND. Vždy, když ji vidím, jsem dojatá, ale tvářím se jako hrdinka.

Žijete v Británii. Čím je tamní život pro vaše dcery přínosný? Chybí jim něco ze slovenského koloritu?
Domů na Slovensko jezdíme pravidelně. Obě dcery mluví slovensky, snaží se. Moje maminka je učí plést, péct a vede je k péči o zahradu. Milují své dva domovy a vnímají to jako obrovskou výhodu. V létě trávíme u nás na chalupě celé měsíce a to je ráj!

Jak moc jiné mají vaše dcery možnosti oproti tomu, než jste měla v jejich věku vy?
Já byla velmi aktivní, málokdy jsem jen tak seděla a neměla co dělat. Stále jsem zpívala, tancovala, hrála. I přesto, že jsme nebyli milionáři, moji rodiče byli vzdělaní, skvělí, veselí lidé a dětství jsem měla opravdu krásné. V pubertě jsem cítila obrovskou chuť někam odcestovat. Věřila jsem, že se mi podaří něco neuvěřitelného.

Moje dcery toho vědí opravdu hodně o věcech, o kterých já neměla tušení. Mají možnosti, viděly kus světa. Vědí ale také, že nic není zadarmo. Snažím se jim být oporou. Věřím, že najdou svou cestu, a i když budou dělat cokoli, budou šťastné. Chci, aby věděly, že tu pro ně budu vždycky.