Prozraďte, na co se můžeme poslední večer v roce těšit?
Nebývá zvykem, abych prozrazoval předem, kteří hosté se silvestrovské Všechnopárty zúčastní. Ani kvůli vám to neudělám – ať jsou diváci i trochu napnutý a posléze překvapený. Ale protože tyhle speciály už děláme řadu let a jejich forma se ustálila na osvědčeným základu, můžete se těšit opět na tři hosty, při jejichž výběru jsem tentokrát „šel na jistotu“, než abych riskoval, že něco nevyjde.

Rok co rok se pouštíte do překonávání sebe sama, protože sám sobě nastavujete laťku výš. Baví vás tahle sisyfovská práce?
Upřímně vám řeknu, že rok co rok to rád nedělám. Dokonce už jsem jednou byl tak daleko, že jsem silvestrovskej speciál odmítl. Tehdy byl nahrazen střihovým pořadem z nejlepších vystoupení toho roku. Zároveň jsem ale musel slíbit, že další rok už zase udělám speciální pořad. Říkáte správně, že jde o to, aby bylo ještě veseleji, než vždycky je v řadovém dílu, což je opravdu složité. Dělám týden co týden pořad, kde jde o to, aby se bavilo nejen těch zhruba dvě stě diváků, kteří přijdou do Semaforu (mimochodem, v tomhle divadle už natáčíme sedmnáctý rok!), ale i lidi doma u obrazovek. Někdy se to povede, jindy méně – ale to je v pořádku. Nikdy neudržíte „rovnou linku“ neboli „vysokou laťku“ napořád. Naopak sinusoida je pro mě zárukou, že pořad může vydržet. Všechnopárty má i výhodu, že nejde o přímý přenos, takže když se skutečně něco stane, dá se ledacos vystřihnout. Například paní v hledišti začne intenzivně zvonit telefon a já si můžu dovolit jí říct: „Paní, vy berete prášek, že vás honí budík? Anebo proč jste si ho nevypnula? Tak si ty antibiotika snězte, my počkáme!“ Čímž udržuju atmosféru v divadle, aby takzvaně nespadl řemen. Paní si vypne telefon a my jedeme dál. Někdy ale i taková příhoda zůstane v záznamu, když režisér uzná, že jde o vtipnou situaci a je zajímavý, jak z toho vybruslíme.

Jiřina Bohdalová letos oslavila jubileum. V květnu jí bylo 90 let
Mezinárodní hokej mě dovede rozzuřit doběla, přiznává herečka Jiřina Bohdalová

Po vaší silvestrovské Všechnopárty se vysílá velký zábavný pořad s Jiřinou Bohdalovou, kde rovněž vystupujete. Bude nějaká nová scénka s legendou našeho hereckého nebe?
V tý estrádě jsem taky, ale scénka nebude. Mám tam osobní vystoupení, které věnuji jako dárek Jiřině k jejím devadesátinám.

Vaše předchozí kniha Karneval paměťových buněk měla u čtenářů ohromný úspěch. Namlsal vás k napsání dalšího díla?
O mlsání nemůže bejt ani řeč. Ozvali se mi po třech letech, jestli bych nechtěl udělat podobnou knížku. Pravděpodobně dospěli k názoru, že v týhle době, kdy kultura příliš neběží, mám spoustu volna, a nevím co s ním. Pravdou je, že jsme příliš netočili a na podobné aktivity mám nejvíc času v létě. Kromě toho mi hlavou neustále táhnou nějaký myšlenky, takže jsem zkusmo nahodil do počítače tři čtyři kapitoly – a když jsem viděl, že to jde, zavolal jsem nakladatelství a domluvil se s nimi, že do konce prázdnin něco napíšu. Já totiž potřebuju mít termín, abych se k něčemu přinutil.

Liší se vaše druhotina nazvaná Do hrobu si to nevemu od předchozí prvotiny?
Forma zůstala stejná. Jedná se tedy o krátké literární útvary, které mám já osobně rád i jako čtenář. Nehledě na to, že delší formu, třeba román, bych asi nedokázal „udržet“. Možná ani povídku. Tematicky jsou ale velmi pestré. Kolikrát mě totiž něco napadne a já rád pátrám dál… Uvedu příklad: všeobecná povědomost je, že geniální malíř Vincent van Gogh si uřízl ucho. A mě zajímalo, proč on si to ucho uřízl. Znalci možná vědí, ale další záhada je, co se s tím uříznutým uchem následně stalo. A protože dneska na internetu najdete skoro všechno, baví mě pátrat a objevovat podobné věci a následně je sdělovat lidem. Samozřejmě to vždycky opentlím svými úvahami laděnými do humoru.

A prozradíte nám, co se stalo s van Goghovým sluchovým orgánem?
Přečtěte si to.

Oblíbená herečka Daniela Kolářová.
Pohádková sudička Daniela Kolářová: O Vánocích dodržuji hned několik zvyků

To udělám moc rád.
A najdete tam toho mnohem víc. Další kapitola je například o fotbale. Či málo známé skutečnosti o popravě sedmadvaceti českých pánů. Víte třeba, že mezi nimi byli i němečtí páni? Anebo prozrazuju, co jsem ještě nikdy veřejně neřekl o Karlu Gottovi.

Něco takového existuje?
Samozřejmě. To bych o tom nemohl napsat knížku. (smích) Mimochodem, když jste se zmínil o té předchozí, jeden jedinej člověk mi napsal na internetu, že od ní čekal, že bude veselejší. Takže jsem měl jeho výtku na mysli, a jenom kvůli tomuto jedinému stěžovateli jsem druhou knížku poněkud proveselil. Lidi ode mě zkrátka nějakou tu srandu čekají…

Co vám ještě kromě inspirace a prostoru k napsání nové knihy dal „čas covidu“?
Trpělivost. Čekání na lepší časy bylo opravdu nekonečný. Chvílema to dokonce vypadalo i docela beznadějně. Ne že by to dnes už bylo nějak zvlášť nadějný, ale naučil jsem se říkat si, že to přece nemůže trvat donekonečna. Mimochodem, když jsme u toho času: my, co natáčíme televizní pořady a jezdíme s vystoupeními po vlastech českých, máme nějaký zavedený rytmus – a ten je najednou přetržený. A protože nejsem nijak manuálně zručný a barák postavit neumím, využil jsem času k tomu, že jsem si v létě na chalupě u Berounky vynesl ráno na zahradu notebook, udělal jsem si kafe a většinou jsem celý půlden psal svoje úvahy – a byla to pro mě velká zábava.

Legendární herec a dabér Zdeněk Junák oslavil 6. prosince sedmdesáté narozeniny. S angažmá v Městském divadle Brno se prozatím loučit nehodlá.
Herec Junák oslavil 70. narozeniny: V těžké době jsem se chtěl spláchnout, říká

Vy jste ovšem neseděl úplně s rukama v klíně: v době pandemie jste natočil v prázdném Semaforu hned šest Minišou se známými osobnostmi…
Ano – to se povedlo proti proudu všeho, co tady tehdy panovalo. A zase jsem si zkusil něco, co bych, nebýt pandemie, nezažil. Vždycky jsem točil před hledištěm plným diváků, což mi samozřejmě hodně pomáhalo. A teď tam lidi bejt nemohli! Byl jsem sám zvědav, jestli to s mými hosty utáhneme. Naštěstí šlo o šest vzácných lidí, se kterýma bych za všech okolností stál o to si popovídat. Pravda je, že tam nešlo o nějakou třeskutou legraci, nebylo to o tom, aby se divadlo otřásalo smíchy, ale tuhle šestici jsem si vybral, protože jsem tušil, že jejich vyprávění bude tak zajímavé, že bude bavit nejen mě, ale i diváky. Nehledě na to, že naše televizní přenosy alespoň trochu finančně pomohly soukromému divadlu Jirky Suchého, což byl také jeden z našich záměrů.

Divadlo se otřásat smíchy ani nemohlo, jelikož jste tam byli spolu s televizním štábem sami, ale musím vám složit poklonu, protože se vám ony osobnosti svěřily s informacemi a zážitky, které jsem třeba ani já, jenž jsem s nimi dělal už mnoho rozhovorů, neznal. A humoru jste se přece jen dopouštěli. Například nezapomenu, jak jste si hned v prvním pořadu měřili s Jiřím Suchým vzdálenost dvou metrů, abyste byli ve zdravotně bezpečném odstupu… A legrace byla zvláště v té době velice potřená a nedostatková. Váš humor pomáhá spoustě diváků, ale jak vy sám si „čistíte hlavu“ a co vás potěší?
K těmto účelům mám doma k dispozici poměrně velký archiv (nebo se můžu po internetu na další databáze napojit) nejrůznějších nahrávek, který si pouštím, kdykoli je potřeba. Ať už jde o nové věci (například nedávno mě zcela nadchl seriál s Michaelem Douglasem a Alanem Arkinem Kominského metoda), anebo staré filmy, který můžu vidět po několikátý. Mám třeba rád Moderní dobu s Chaplinem, Hanebný pancharty od Tarantina, drama Tahle země není pro starý, Formanovy filmy… Miluju třeba Lásky jedné plavovlásky kvůli jedné scéně, kde jsou spolu máma, táta a syn v posteli. Mám prostě svoje „bonbonky“, který mi udělají radost vždycky. A další oblastí, co mě dokáže potěšit, je sport. Jsem velkej sportovní fanoušek a nejrůznějších fotbalů se teď už vysílá docela dost, takže koukám buď na anglickou ligu, anebo na Messiho ve Francii. To je moje. No – a v současný době se pochopitelně nejvíc těším, co řeknou čtenáři mojí nové knížce Do hrobu si to nevemu.