Strom nelze jen tak znásilnit, říká řezbářka Vytřasová. Řezbařinou se profesně živí téměř dvacet let, do dřeva však „dloubala“ vždy. Jana Vytřasová z Ostravy-Svinova má i po letech strávených s dlátem v ruce několik zásad, přes které nejede vlak.

Už jako malá brávala zlomené kuchyňské nože a vyřezávala si ze dřeva. Sama pro sebe. Do šuplíku. Nyní má na svém kontě tolik děl a řezbářských skvostů, že by se jí nevešly ani na zahradu.

„Razím heslo ‚vše pro děti, pro rodinu‘, proto jsem byla ochotna jít profesně níž a níž a vystřídala tři různá zaměstnání."
Jana VytřasováZdroj: Zdroj redakce

54letá Ostravanka Jana Vytřasová je zářný příklad toho, že když něco chcete, tak toho nakonec dosáhnete. „Razím heslo ‚vše pro děti, pro rodinu‘, proto jsem byla ochotna jít profesně níž a níž a vystřídala tři různá zaměstnání. Nakonec se ale stejně vrátíte k tomu, co milujete,“ říká.

Z vlastních chyb se poučila nejvíce. V začátcích vyhodila pár výtvorů, některé ve vzteku i spálila. A šrámy má i na vlastním těle. „Levá ruka by mohla vyprávět. Co není pošité, jako bych neměla,“ směje se Vytřasová, pro níž byl celý život v podstatě přípravnou fází pro její srdcovou záležitost.

„Mými koníčky bylo snad vše. Modelování hlíny mě naučilo přesnost, koláže zase respektu k materiálu, fotografování při studiích pak kompozici. A následná zaměstnání zase rozvrhnout sílu.“
Jana VytřasováZdroj: Zdroj redakce

„Mými koníčky bylo snad vše. Modelování hlíny mě naučilo přesnost, koláže zase respektu k materiálu, fotografování při studiích pak kompozici. A následná zaměstnání zase rozvrhnout sílu,“ nelituje řezbářka žádné životní etapy.

I proto je nyní jednou z velmi mála řezbářek, vyhledávaných nejen v našem regionu, kterým se jejich záliba stala i zdrojem obživy. Zatímco kutilů, kteří vyřezávají po práci, je spousta, profesionálů poskrovnu.

Ani po 15 letech však Jana Vytřasová nezapomíná na svá základní pravidla. „Nikdy bych neťala do živého. To je hlavní morální zásada snad každého řezbáře. Na strom jsem se nikdy nedívala jako na materiál, ale jako na bližního. Vždyť většinou je strom starší než já, musí tam být nějaká morální autorita. Nemůžete k němu přijít a znásilnit ho,“ říká řezbářka. Nepředstavitelné pro ni je také to, že by znázorňovala vulgaritu a výraznou sexualitu.

„Nikdy bych neťala do živého. To je hlavní morální zásada snad každého řezbáře. Na strom jsem se nikdy nedívala jako na materiál, ale jako na bližního."
Jana VytřasováZdroj: Zdroj redakce

„Proti nahotě nic nemám a dělám ji skoro nejraději, ale musí tam být opravdovost. Snažím se lidem vysvětlit, že sexus lze vyjádřit i decentně, aby se za něj ani za deset let nemuseli před dětmi stydět.“

Spousta lidí její díla možná každý den potkává cestou do práce. Vyřezala například v nadživotní velikosti i portáše Juraje Halatu a jeho rodinu v Pstruží u Čeladné. Tyto sochy jsou se svými více než třemi metry výšky zároveň největšími dubovými skulpturami, které kdy vytvořila. Nejvíce si ale cení jiné zakázky. Relikviáře z Chlebovic. „Tamní schránka na ostatky sv. Marie Goretti je můj nejcennější výtvor,“ říká Vytřasová. Jde patrně o jediný relikviář ve

střední Evropě vyrobený ze dřeva. Sakrální tematiku ale příliš nevyhledává. Její podpis nese i socha sv. Hedviky u kostela v Krásném Poli či série pohádkových soch v parku v Ostravě-Pustkovci.

Jana Vytřasová však netvoří jen sochy a busty pro firmy nebo na zahradu, ale i obyčejné předměty. Radost má i z toho, když dlouholeté zákaznici může opravit dřevěnou rukojeť na pánvi. „A hrozně ráda vyřezávám lavice. V nadsázce říkám, že uděláte kousek, a už si můžete sednout,“ směje se řezbářka.

„Mám pravidlo: čistá práce nikdy nesmí přesáhnout šest hodin, protože pak sekám chyby.“
Loutkář Jaroslav SlavíkZdroj: L. Kaboň

Sedmdesátiletý Jaroslav Slavík z Ostravy se živí jako řezbář, nejraději ze všeho vyřezává loutky. „Nikdy jsem je přitom nechtěl dělat,“ popisuje ironii osudu. Dnes mu za jeho výtvory, kterých udělá přes deset měsíčně, líbají ruce nejen v pražských galeriích.

Dílnu má v hornickém muzeu na Landeku, stejně ale vypadá i jeho domov v centru Ostravy. Jaroslav Slavík tvoří každou možnou chvíli. „Mám však pravidlo: čistá práce nikdy nesmí přesáhnout šest hodin, protože pak sekám chyby,“ vysvětluje řezbář. Zároveň však přiznává, že své výtvory zásadně nevyhazuje, a když na chyby neupozorní, nikdo si jich ani nevšimne.

Už matikář na devítiletce jeho rodiče upozornil na skrytý talent, k řezbařině ale „přičichl“ až v třiadevadesátém roce po úrazu na šachtě. „Začal jsem chodit do kurzu a první byl loutkový. Loutky jsem přitom vůbec nechtěl dělat, ale hned tu první si koupila pražská galerie a já do toho spadl,“ směje se loutkář.

„Začal jsem chodit do kurzu a první byl loutkový. Loutky jsem přitom vůbec nechtěl dělat, ale hned tu první si koupila pražská galerie a já do toho spadl.“
Loutkář Jaroslav SlavíkZdroj: L. Kaboň

Vyřezáváním se živí dvanáct let, do té doby je tvořil spíše pro radost. Ve spoustě specializovaných pražských obchodů je dnes hlavním dodavatelem. „Ten rozjezd, než si uděláte jméno a svou image, je ale děs,“ vzpomíná na své začátky.

Dnes dělá i sochy nebo betlémy, loutky ale výrazně převažují. Měsíčně je jich schopen vyřezat a sestavit až dvanáct. Nejraději (i díky poptávce) tvoří Pinocchia a kašpárky, které mu Francouzi kvůli jejich podobnosti přejmenovali na kartové žolíky.

„Ten rozjezd, než si uděláte jméno a svou image, je ale děs."
Loutkář Jaroslav SlavíkZdroj: L. Kaboň

Nejen tam, ale i do Japonska, Ameriky, Německa, Ruska či Egypta jeho loutky běžně míří. Největší radost mu přesto udělala návštěva z mateřské školy z ostravské Lechowiczovy ulice.

„Přišly tři učitelky a děti snad ze tří tříd. Ale nic nerozbily a na oplátku jsem ještě dostal pozvání na jejich vánoční večírek, podívat se, jak tvoří oni,“ těší Jaroslava Slavíka. „Třeba si jednou vzpomenou, že se dá živit i řemeslem.“

„Není tu kupní síla, největší potenciál spočívá v turisticky atraktivních místech."
Loutkář Jaroslav SlavíkZdroj: L. Kaboň

V Ostravě tak známý není, protože ani jeho loutky tam běžně neseženete. „Není tu kupní síla, největší potenciál spočívá v turisticky atraktivních místech. V Praze jsou na to specializované obchody, kde se prodávají loutky i za dvacet tisíc korun. Když já dostanu za loutku čtyři tisíce, tak Pražák ji v obchodě prodá za 9600 korun. A kupte si to v Ostravě.“

Jaroslav Slavík má v dílně přes sto dlát, hromadu vrtaček či brusek a v galanteriích, železářstvích a papírnictvích je jako doma. Jsou to „jeho obchody“. Domů si dokonce koupil i šicí stroj, aby si mohl loutky sám oblékat. „Ještě jsem se na něm ale nenaučil. Není kdy,“ směje se svému pracovnímu vytížení a nadšení do práce, jež ho dosud ještě ani na chvíli neopustilo.

„Zajímavé přitom je, že moje anatomie není člověk, já mám anatomii Hurvínka, proto mají všechny loutky velké oči vražené do hlavy.“
Loutkář Jaroslav SlavíkZdroj: L. Kaboň

I díky tomu, že nad loutkami neustále uvažuje a tvoří je lepší a lepší. „Bavil jsem se s obchodníkem a říkal, že to je unikát, protože při sériové výrobě je postupem času zvykem spíše šizení.“ To ale není Slavíkův případ, o loutkách si čte knihy, studuje jejich historii.

„Zajímavé přitom je, že moje anatomie není člověk, já mám anatomii Hurvínka, proto mají všechny loutky velké oči vražené do hlavy,“ směje se svému know-how, po kterém se mohou kupci utlouct.