„Nejsem opisovač reality, jsem přece jen autorka, takže jsem sice inspirovaná realitou, ale zpracovávám ji literárně. A pokud se týká mé rodiny, ani pořádně neví, kde co píšu a co říkám. Jedině dcera, která se mnou spolupracuje, občas narazí na mou povídku, ale říká, že se jí líbí. Necítí se poškozená, pokud by se to zdálo. A začala taky psát. Mám z toho radost,“ uvádí Halina Pawlowská.

Mám pocit, že jste si vlastně jarní karanténu docela užila. Je to skutečně tak? Nevadí vám stereotypy? Nebo přišla i nějaká pořádná „krizovka“, kdy se vám ani psát nechtělo?
Ale to víte, že se často objeví „krizovka“. Taky se jí dá říkat lenost! A tu někdy zadupu, zastraším a někdy jí podlehnu a nedělám nic. A pak tím načerpám energii a musím rychlost svých činností zdvojnásobit.

Eva Jiřičná dokončila i řadu dalších projektů, mimo jiné hotely, univerzitní budovy, kongresová centra. Zmiňme například autobusový terminál Canada Water v Londýně, Victoria & Albert Museum (velký vstup a recepci) či knihovnu v Leicesteru.
Bezdětnost jsem si nevybrala, říká slavná architektka Eva Jiřičná

Do toho to vaření a pečení… Občas mě při čtení vaší knížky přepadal panický pocit, že zdaleka nestíhám to co vy. Jste dokonalá žena.
Nejsem dokonalá. A jak jsem starší a zralejší, tak je mi jasné, že být dokonalou ani nechci. Ale opravdu denně vařím, sama obstarávám veškeré suroviny, vymýšlím jídelníčky a minimálně obden něco peču.

Baví mě to. A je to hlavně proto, že mám doma strávníky, na kterých mi enormně záleží. Mého vnuka, dceru, přítele, babičku, neteř… Je radost pro ně něco připravovat, nabízet jim a snažit se, aby každý den byl nejen stravitelný, ale i příjemně šťavnatý.

Píšete o láskách, zklamáních, vzteku, plánech, kibicích, zvířatech, mejdanech on-line či zachování si duševního zdraví… V jedné kapitole narážíte i na komedii Sardinky aneb Život jedné rodiny, k níž jste napsala scénář. Vždycky jsem ji měla ráda, i díky herecké kreaci pana Hrušínského. Jaká je geneze toho příběhu?
Měla jsem moc ráda pana Hrušínského. Připomínal mi mého otce. Když se ale nad tím zamýšlím, možná mi mého otce připomínal každý pán, který byl „svůj“ a přitom měl speciální dar – talent. Pan Hrušínský hrál v mém absolventském filmu, Sardinkách, skvěle.

Vladimír Dlouhý hrál taky skvěle. Pan Hrušínský v roli mého otce často připíjel skleničkami vodky, Vláďa Dlouhý lpěl na tom, aby ve štamprlatech byla opravdu vodka, ne voda… Sardinky aneb život jedné rodinky se tak staly velmi autentickou komedií.

Hana Vagnerová je často obsazovanou herečkou. V populárním seriálu Lajna si zahrála postavu Denisy.
Rovnoprávnost v Česku postrádám, říká herečka Hana Vagnerová

A máte snad v šuplíku nějaký další, který by mohl být převedený „do obrazu“?
Myslím, že by se mohlo uvažovat o scénáři na téma knihy Takhle jsem si to tedy nepředstavovala anebo na téma: Díky za fíky anebo Velká žena z východu.

Dnes už se nacházíme v jiné pandemické situaci – hodláte i tuto literárně zpracovat? Budou zážitky z karantény II.?
Jsem dost zaneprázdněná. Jak říkám – vařím denně, taky s dcerou navrhujeme nové modely pro naši módní kolekci z úžasných italských materiálů. A přemýšlím o kuchařce a rodinné sáze. Chci psát o babičce, která se narodila v roce 1870, měla osmnáct dětí a byla vyhlášenou krasavicí.  

Co vám dává naději na přežití do dalších dnů? Vidíte světlo na konci tunelu?
Těším se na jaro a léto. Tím světlem je zřejmě vakcína a zářivé slunce nad naší chalupou. A strašně mi chybí diváci. Moc se těším, až budu stát na pódiu a promluvím k nim. Možná je načase, abych si připravila nový scénář ke své one woman show.