Řítíme se vstříc bezdomovectví, zoufají si drobní podnikatelé

„Zažívám pocity obrovského vzteku a bezmoci. Vláda se prostě rozhodla ochránit určitou ohroženou skupinu obyvatelstva a jinou skupinu jen tak zničí,“ říká Jakub Semerád, který od roku 2009 podniká v dopravě. Před vypuknutím pandemie covid-19 vozil klienty z USA a Kanady po Česku i Evropě. Jenže hned po začátku viru mu všechny cestovky zrušily veškeré objednávky na letošní rok a pak kvůli zákazům vlád jeho obor podnikání de facto přestal existovat.

Kvůli koronaviru musel zavřít podnik, přesto pomáhá těm, co nic nemají

„Příjmy z podnikání mám teď nulové. Jediné, co jsem získal na částečné pokrytí ztrát, byly pomocné balíčky naší vlády. Mé náklady na leasingy, poplatky za nájem a další věci dělají skoro sedmdesát tisíc korun měsíčně, takže hned, jak zmizeli turisté, jsem si našel náhradní práci – řízení nákladního vozu,“ přibližuje dále svou situaci Jakub Semerád.

Když ale vláda zavedla nová opatření spojená s druhou vlnou, přišel i o tuto novou práci. Nečekal a našel si další zaměstnání. Nyní pracuje na stavbách, řídí nákladní auto, bagr, traktor a vše, co je potřeba. „Můj plat ale stačí na necelých 60 procent z mých závazků. Mám čtyři děti, řítím se vstříc bezdomovectví. Řeknu vám, je to hnusný život,“ zoufá si tento podnikatel.

Strach z pandemie

Velké obavy o další budoucnost má i Monika H., majitelka rodinného fitcentra v Praze. Při první vlně na jaře tohoto roku přišla kvůli uzavření fitka o ty nejvýdělečnější měsíce, kdy má největší tržby. Následně sice otevřela za omezeného počtu osob, což jí ale srazilo tržby zhruba o 60 procent.

„A pak přišlo léto, které je pro sektor fitness vždy ztrátové, proto jsem doufala, že září a říjen nás postaví na nohy, což se nestalo. Už v září kvůli strachu z pandemie chodilo minimum klientů a následně jsme od 5. října, než nás opět zavřeli, měli opět omezený počet osob,“ vypráví paní Monika.

Důležité jsou i laskavé skutky. Ne jen byznys, říká nejlepší amatérská pekařka

„Mám sice nárok na úlevu na nájmu, která ovšem neřeší to, z čeho budu žít. Těch 500 korun na den je fajn, ale pokud nám neodpustí odvody na sociálním a zdravotním pojištění, tak mi stejně zbude zhruba 9 tisíc korun na měsíc. Z toho se opravdu nedá přežít. Nevím, jak chce stát vyřešit to, z čeho máme žít a nebýt dlužníky,“ dodává Monika H.