Jana Adamová psala pro Nymburský deník (tehdy pod dívčím jménem Dolečková), pro Právo, následně ji pohltila televizní kamera a zakotvila jako reportérka na TV Prima. Pak se vdala a narodil se jí syn. Na ty chvíle si pamatuje, jako by to bylo dnes. Přitom je dělí skoro 12 let.

„Syn se narodil v roce 2009, to mi nebylo ještě ani třicet, a i když mě úplně pohltily starosti o novorozence, necítila jsem se s těmi všemi poporodními kily dobře. Bylo mi jasné, že se sebou musím začít něco dělat,“ říká dnes čtyřicetiletá tmavovláska, rodačka z města automobilů, z Mladé Boleslavi.

Tam měla za sebou pár let aerobiku a tancování, její doménou byly moderní tance. Jenže to odnesl čas a paní Jana chtěla opět zhubnout a vrátit se do kondice. Začala navštěvovat v Praze skupinové lekce a především jumping - cvičení na trampolínách. „Chvíli jsem se hledala. Jóga mě uspávala, spinning mě nebavil, posilovny nevyhledávám vůbec. Tohle mě pohltilo a úplně jsem se do toho zamilovala. Natolik, že jsem se stala instruktorkou jumpingu.“

Její životní cesta pak vedla z Prahy do Poděbrad, následovalo narození dcery a druhého syna. Už v té tobě jí bylo jasné, že v kariéře novinářky pokračovat nebude. „Novinařina vyžaduje hodně času, s dětmi to prostě nejde. A navíc jsem cítila, že sportovní život mi sedí, i když mi psaní schází.“

Jenže v Poděbradech tehdy jumping nikdo neprovozoval, a tak se zařídila po svém. Stala se z ní certifikovaná lektorka skupinových lekcí a postupně otevřela centrum jumpingu v Poděbradech i v Nymburce. Zájem byl veliký a když se před sedmi lety s rodinou, manželem a třemi dětmi, přestěhovali do Velkého Oseku, dvouapůltisícového městečka v okrese Kolín, začala cvičit i tady v tělocvičně základní školy. K tomu ještě dojížděla cvičit do Poděbrad.

Od té doby prošla mnoha dalšími kurzy, včetně rekvalifikačního trenérského kurzu a kurzu funkčního tréninku s mezinárodní certifikací. Její specialitou jsou skupinové lekce a osobní tréninky.

Skupinovky jsou náročné

„Skupinové cvičení je a bude moje srdcovka, i když si samozřejmě uvědomuju benefity tréninku jeden na jednoho. Skupinovky jsou náročné, protože každý člověk má jinou výkonnost, jinou stavbu těla, jinou fyzičku, jiné požadavky, ale to je samo o sobě výzva, tenhle adrenalin mě baví. Moc prima tam funguje skupinový efekt, davová podpora, kdy prostě ostatní cvičící se motivují navzájem, byť většinou podvědomě. To je pro mě trenérské nebe - ať jde o kruhový trénink, tabatu nebo jumping. Na druhé straně jsou pak osobní tréninky, kde cvičím pouze s jedním cvičícím a tomu se celou hodinu mohu věnovat. Osobní tréninky jsem začala cvičit před dvěma lety, protože se na mě obraceli lidé s tím, jak správně cvičit, co dělat s bolavými zády, jak správně držet tělo. A tak jsem absolvovala tříměsíční trenérský rekvalifikační kurz. Základní je udržet lidi v kondici. Spousta lidí cvičí sama, často bezmyšlenkovitě podle různých videí, ale pokud nejsou pod dohledem, nedokáží si ohlídat správnost provedení cviků, nastavení těla, cvičení bývá chaotické. A v tom je důležitost osobních tréninků.“

Instruktorka z Velkého Oseku se navíc od začátku zaměřuje na cvičení podle vývojové kineziologie a cvičení ve 3D. „Jde o spojení odstraňování posturálních vad, špatného držení těla a silového tréninku. To vše přirozeným způsobem a s respektem k zákonitostem lidské motoriky. 3D zase znamená ve všech rovinách pohybu. My necvičíme klasické sedy lehy a zkracovačky, neizolujeme jednotlivé svaly, ani partie. Snažím se, aby každý cvik dával smysl, aby byl převoditelný do běžného života a pomáhal cvičícím plnit jejich cíle, ať už jde o redukci hmotnosti, kondici nebo zdravé funkční tělo.”

Snaží se stále zdokonalovat, učit se. „Mám za sebou také kurz kondičního trenéra dětí, ale zatím jsem se k tomu kvůli covidu na veřejnosti nedostala. Tak to zkouším na svých dětech. Potěšitelné je, že mi tuhle nejstarší syn řekl, abych mu postavila trénink. A tak se těším, že snad jednou zapojím i děti sousedů a kamarádů.“

Paní Jana má, jak říká, štěstí, že žije na malém příjemném městě, kde má svoji pevnou základnu. „Když se u nás rozhodne někdo začít cvičit, není to většinou rychlokvaška, ale už je tu záměr se svým tělem něco dělat. S takovým člověkem je mnohem větší radost spolupracovat, navíc pokroky jsou vždy dobře vidět a nikdy nejde jen o kila. Jsou důležitější věci, jako třeba už zmíněné dobře fungující tělo, zdravá záda a psychická pohoda. Máme tu prima cvičící partu.“

Cvičilo se v lese

Když to ještě vloni bylo možné, ale i přesto byl omezený počet cvičících, tak se prostě sešli v lese, vytvořili rozestupy a cvičilo se. „Nojo, ale copak teď se dá cvičit? Já se snažím vytvářet pořád něco pozitivního i v čase, kdy světlo na konci tunelu ani nebliká, ale zakázat lidem sportovat, podkopávat jim jejich imunitu, tak to je průšvih, který se bude těžko napravovat, o dětech ani nemluvě. Sportovat se má i třeba s určitými omezeními, ale rozhodně ne s rouškami. To bych jako trenérka nikdy nepodepsala.“

Současná doba je i pro Janu Adamovou poměrně veliký problém. Prostě se skoro necvičí. „Na on-line lekce jsem nenaskočila, protože já potřebuji nejen vidět, jak klient cvičí, co dělá dobře, co špatně, já na lidi prostě sahám, stavím je do správných pozic a to po síti opravdu nesvedu. Proto trénuji dále, dodržuji všechna opatření, ale je to jen já a klient. Ale opravdu mě to ničí, homeoffice, distanční výuka, omezený pohyb, zavřená sportoviště.....to je cesta do pekel a já to slyším dnes a denně, jak bolí záda, kyčle, jak jsou lidé unavení a otrávení.“

Už jako novinářka byla Jana Adamová akční, ať v novinách, nebo pak v televizi, byla nadšená, když se stále něco dělo, nikdy neseděla na jednom místě. I proto říká, že by dnes už nedokázala pracovat v kanceláři. „To není nic pro mě, miluju a potřebuju pohyb a současně být v kontaktu s lidmi a pomáhat jim. Když bych neměla na výběr a okolnosti by mě donutily, stala by se ze mě znuděná a smutná kancelářská myš.”

Má ráda okamžiky, kdy za ní po cvičení přijde klient a říká, jak se mu dneska nechtělo cvičit, jak si myslel, že vynechá, a když odchází, tak je nadšený, že přišel. „Nebo když mi řeknou, jak se jim lepší držení těla, jak lépe fungují. Velké odezvy mám třeba od lyžařů, kteří pak mají lepší stabilitu a sílu v nohách, nebo od lidí, co celý den sedí a díky cvičení se udržují v lepší kondici. Tyhle okamžiky, to je odměna. Mohu je prožívat i díky manželovi – projektantovi a konstruktérovi, který i v této době má, díky bohu, dost práce a navíc bez řečí zvládá i hlídání našich dětí, když já cvičím. Nemůžu se dočkat, až přijde zase doba, kdy sportování bude běžnou součástí našich životů. Pak bude svět zase v pořádku,“ dodává Jana Adamová.