Hlavně mezi podnikateli je hojně rozšířen mýtus, že není rozdílu v běžném spotřebitelském nákupu a nákupu „na firmu“. Pokud však smlouvu uzavírají dva podnikatelské subjekty, neřídí se jako spotřebitelské nákupy občanským zákoníkem, ani zákonem o ochraně spotřebitele, ale obchodním zákoníkem. Proto je třeba zdůraznit, že následující text se týká jen reklamací uplatňovaných spotřebiteli.

Za jednu z pověr lze označit zažité přesvědčení, že slovo výrobce či autorizovaného servisu je téměř posvátné a že při vyřizování reklamce rozhoduje. Za vady výrobku však vůči zákazníkovi nese veškerou odpovědnost prodávající. Ano, má právo konzultovat reklamaci s výrobcem, servisem či jiným odborníkem. Pokud ale reklamaci odmítne, musí ji zdůvodnit, a nemůže se od reklamace distancovat jen s poukazem na mínění odbroníka.

K reklamačním pověrám patří i to, že prodávající může zákazníkovi zrušit záruku pro „nedodržení“ záručních podmínek (porušení pečeti na PC, nedodržení pravidelných garančních prohlídek automobilu apod.). Odmítnout vyřízení reklamace ale může prodávající jedině tehdy, jestliže prokáže, že reklamovaná vada má s nedodržením podmínek příčinou souvislost.

Při reklamaci pak tedy musí prozkoumat, zda vada vznikla třeba vynecháním garanční prohlídky, nebo by stejně nastala. Každopádně jesliže prodávající reklamaci zamítne, musí svůj postup písemně odůvodnit. Obdobně nemůže prodávající odepřít přijetí zboží do reklamace jen proto, že zákazník nemá původní obal, nebo ztratil záruční list. Spotřebitel musí pouze doložit, kde a kdy výrobek koupil. Stačí k tomu zpravidla jeden doklad – nejčastěji záruční list nebo účtenka. Prodávající rozhodně nesmí požadovat neodůvodněné množství dokumentů, aby reklamaci znemožnil.

K tomu je však nutno dodat podstatnou poznámku: uvedené platí jen pro záruku zákonnou. Pokud prodávající poskytl záruku nad rámec zákonné záruční lhůty, směl pro dobu po skončení zákonné záruční doby určit odlišné podmínky pro vyřizování reklamací.